Tento týden začala demolice „papírového domečku“ - jak se mu kdysi říkalo - v areálu Společenského domu. V druhé polovině minulého století v objektu působilo desítky let oddělení propagace Tesly Lanškroun, později byl objekt pronajímán k nejrůznějším účelům (výroba, ubytování apod.). Bez nutných oprav však postupně chátral a v posledních letech jej už využívali pouze bezdomovci.
Na fotografiích je zaznamenán stav, v jakém se Společenský dům nacházel v lednu 2009 poté, co jej opustila společnost Gurmán. Uvedení Společenského domu do provozuschopného stavu zajišťovalo Oddělení technické správy nemovitostí Městského úřadu Lanškroun ve spolupráci s Městským bytovým podnikem a s novým nájemcem. Tím byl Tomáš Lepin, který kulturák provozoval až do konce října 2015.
Lanškroun nechtěl do Československa
„Národní radou jménem českého národa proklamován česko-slovenský stát“ tento zápis byl napsán do lanškrounské městské kroniky 28. října 1918. Lidé z Lanškrouna se však v té době necítili být součástí „českého národa“, protože zde byla většina německého obyvatelstva.
Součástí Říše se stal i Lanškroun
Mnichovská dohoda, kterou podepsali zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Edouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie), změnila osudy spousty lidí žijících v pohraničí. Výjimkou nebyl ani Lanškroun a jeho okolí.
21. srpna 1968 byli lanškrounští obyvatelé časně ráno probuzeni rachotem vojenských letadel a obrněných transportérů. Většina z nich se z rádia dozvěděla šokující zprávu: v noci překročila československou hranici vojska Varšavské smlouvy!
Jak jim tento den utkvěl ve vzpomínkách, čtěte ve vyprávění paní Zdenky Činčalové, pana Josefa Mastného a pana Ludvíka Zrůstka,
Kdo prožil srpen osmašedesátého roku, nezapomene. Bohužel, historická fakta byla v dalších letech stranickými a státními orgány překrucována. Faktické dokumenty a fotografie záměrně ničeny. Lidé pronásledováni. Sdělovací prostředky podléhaly tvrdé cenzuře, tiskoviny byly pečlivě kontrolovány.
Přinutit člověka, aby své pocity a zážitky zapomněl, však nelze. Naštěstí.
Na Suchém vrchu je kamenná panna, která šije košili. Každý rok na velký pátek při zpěvu pašijí udělá jeden steh.
Na Suchém vrchu žil kdysi drak, který požadoval vždycky od jednoho uhlíře tele. Telat ubývalo a lidé starostlivě hleděli, jak bude dále. Jeden chytrý uhlíř jednou tele zabil, kůži stáhl, nacpal do ní nehašené vápno a díru zašil. Figuru pak položil na obvyklé místo.
Na Suchém vrchu stál za dávných dob krásný zámek, kde bydlel král se svou dcerou. Ta byla tak neposlušná, že ji král jednou i se zámkem proklel. Zámek se proměnil v skálu, ve které je princezna zavřena.
Dříve stávala na Bukové hoře bouda "Pekelnice" nebo "Peklo," v které se tančívalo a hrálo na housle, ale jen do deseti večer.
Ve třicetileté válce ukrývali lidé poklady do Bukové hory. Jednou se přihnala hrozná bouře. Proudy vody vymílaly hluboké výmoly. V nánosech lidé nacházeli zlaté i stříbrné peníze, které pocházely ze zahrabaných pokladů.