Na Suchém vrchu žil kdysi drak, který požadoval vždycky od jednoho uhlíře tele. Telat ubývalo a lidé starostlivě hleděli, jak bude dále. Jeden chytrý uhlíř jednou tele zabil, kůži stáhl, nacpal do ní nehašené vápno a díru zašil. Figuru pak položil na obvyklé místo.
V lanškrounském předměstí "Na drahách" bylo vidět každý pátek ve dvanáct hodin u ševce Pelcla ducha. Sedí na vysoké hrušce s ohnivýma očima, s třírohým kloboukem na hlavě, celý bílý.
V Lanškrouně žil chudý nádeník, který měl nemocné dítě. Matka mu dávala k jídlu mléko a kroupy a jednou zpozorovala, že dítě k někomu praví: "Nejez jen mlíčko, ale i kroupy!"
Jeden vesničan zpozoroval jednou, že voda v lesní studni zapáchá. Zavolá tedy ke studni rychtáře s dvanácti radními. Kteří tam zpozorují jen jehličí a rozbité vejce. Povolají učeného muže z Prahy a zavedou ho ke studni.
Na Suchém vrchu je kamenná panna, která šije košili. Každý rok na velký pátek při zpěvu pašijí udělá jeden steh.
Dříve stávala na Bukové hoře bouda "Pekelnice" nebo "Peklo," v které se tančívalo a hrálo na housle, ale jen do deseti večer.
Ve třicetileté válce ukrývali lidé poklady do Bukové hory. Jednou se přihnala hrozná bouře. Proudy vody vymílaly hluboké výmoly. V nánosech lidé nacházeli zlaté i stříbrné peníze, které pocházely ze zahrabaných pokladů.
V Čermné byl sedlák a toho v noci pronásledoval svým houkáním sýček. Bál sem že sýček přivolává smrt, a proto statek prodal.
V Albrechticích se jedno mladé děvče zasnoubilo statnému jinochu, o němž se nic nevědělo. Tajemný ženich k ní přicházíval k dvanácté hodině noční za stoh u stavení. Proto se dívka jednou k půlnoci schovala.
U Čermné byla založena roku 1885 silnice. Dříve se jezdívalo po stezníku. Jakubovičtí, dokud neměli hřbitova, pochovávali na hřbitov do Čermné. Cestě, po které nebožtíky vozívali, se dosud říká "Umrlčí cesta."
Na Suchém vrchu stál za dávných dob krásný zámek, kde bydlel král se svou dcerou. Ta byla tak neposlušná, že ji král jednou i se zámkem proklel. Zámek se proměnil v skálu, ve které je princezna zavřena.
Když ještě dříve bylo mnohem více lesů, šel jednou jeden muž z Lubníka do Lanškrouna. Na sázavské vrchovině u zemské hranice roste lesík a tam je třeba se vždycky vyhnout Zelenému Honzovi.
Jednou večer šla jedna žena přes Dolní Třešňovec domů do Lanškrouna. Tu nedaleko slyší jakoby svištění kosy, a když měsíc vyšel, spatřila v šeru něco se bělat jako kostlivce.