Dobré dopoledne, je čtvrtek 27.4.2017. Dnes má svátek Jaroslav, zítra Vlastislav.

Pověsti

Na Suchém vrchu je kamenná panna, která šije košili. Každý rok na velký pátek při zpěvu pašijí udělá jeden steh. Až košili došije, bude konec světa a soudný den.

Na Suchém vrchu žil kdysi drak, který požadoval vždycky od jednoho uhlíře tele. Telat ubývalo a lidé starostlivě hleděli, jak bude dále. Jeden chytrý uhlíř jednou tele zabil, kůži stáhl, nacpal do ní nehašené vápno a díru zašil. Figuru pak položil na obvyklé místo. Drak jako jindy zhltl tele celé. Pak dostal žízeň a u potoka se napil vody. Vápno se začalo hasit, drak se svíjel bolestí a zahynul.

Na Suchém vrchu stál za dávných dob krásný zámek, kde bydlel král se svou dcerou. Ta byla tak neposlušná, že ji král jednou i se zámkem proklel. Zámek se proměnil v skálu, ve které je princezna zavřena. Jendou k té skále přišel pastevec a spatřil v ní krásnou dívku, která pekla koláče. Stěžovala si na svůj osud a prosila, aby ji osvobodil. "Každou noc se tu objevím. První noc přijdu jako žhavý vepř, v čumáku budu držet klíč, který mi touto hůlčičkou musíš vytrhnout." Po těchto slovech mu podala hůlčičku. Potom řekla: "Druhou noc budu mít jen půl těla žhavého. V čumáku ponesu prsten. Ten mi musíš hůlčičkou vzít k sobě. Třetí noc bude žhavá jen hlava. V čumáku budu mít šavli, kterou mi musíš odejmout. Pak ti řeknu, co máš dělat dále. Uposlechneš-li mé rady, budeš šťasten." Druhý den čekal pasáček u skály. O půlnoci to začalo rachotit. V tom se objevil žhavý vepř a dštil oheň. Pasáček se lekl a uskočil pryč. Za pláče a naříkaní se vepř vrátil zpět do skály a princezna dodnes čeká na své vysvobození.

Dříve stávala na Bukové hoře bouda "Pekelnice" nebo "Peklo," v které se tančívalo a hrálo na housle, ale jen do deseti večer. Kdyby se tancovalo déle, bouda by se prý i s tanečníky propadla.

Ve třicetileté válce ukrývali lidé poklady do Bukové hory. Jednou se přihnala hrozná bouře. Proudy vody vymílaly hluboké výmoly. V nánosech lidé nacházeli zlaté i stříbrné peníze, které pocházely ze zahrabaných pokladů. Na květnou neděli při čtení pašijí se hora otevírá.je možné tam spatřit zlaté bohatství v bečkách i na hromadách. Na jednom sudě stojí kohout a zakokrhá. Kdo jej slyší, může si nahrabat, co chce, ale spěšně, aby byl včas opět venku. Když kohout zakokrhá podruhé, s rachotem se hora zavře, a kdo se v ní omeškal, je navždy ztracen. Jednou se vydali tři muži na Bukovou horu hledat poklady. O půlnoci se před nimi objevil třínohý srnec, který měl mezi parůžky červený kříž s hořícími jiskrami. Zároveň se ozval hlas: "Kterého z těch tří vezmeme napřed?" Jiný hlas odpověděl: "Toho zrzavého!" Jeden z nich byl skutečně zrzavý. Všichni se lekli a utekli. Zrzavý z toho měl smrt.

Jeden vesničan zpozoroval jednou, že voda v lesní studni zapáchá. Zavolá tedy ke studni rychtáře s dvanácti radními. Kteří tam zpozorují jen jehličí a rozbité vejce. Povolají učeného muže z Prahy a zavedou ho ke studni. Ten tam se zvětšovacím sklem zjistí divé zvíře. Lidé se domnívají, že je to duch, kterého již dříve v lese pozorovali. Vylosovali tedy dva sedláky, které jednoho po druhém s holí spustí do studně, aby netvora zabili. Ale oba stáhnou hrozné chlupaté ruce do hlubin. Po několika letech se najde klobouk prvního sedláka s cedulkou, že vysvobození obou mužů je možné, když se někdo spustí do studny a zvíře zabije. Toho se odvážila paní druhého sedláka. Ozbrojena vidlemi spustila se do studně. Zvíře se jí nepodařilo zabít. Teprve podruhé, když už vystoupila ze studny a rozehnala se z ohlubně, neřáda zabila. Oba sedláci byli vysvobozeni. Jeden z nich pak vypravoval, jak se musel o zvíře starat. Oba museli snášet mnohá protivenství. Radost z návratu však netrvala dlouho. Statečná selka byla tak zesláblá, že dřív, než slunce zašlo, zemřela.

V Čermné byl sedlák a toho v noci pronásledoval svým houkáním sýček. Bál sem že sýček přivolává smrt, a proto statek prodal. Již se stěhuje s poslední fůrou, ale najednou - hrůzo hrůzoucí - slyší na fůrou volání sýčka: "My se stěhujeme! My se stěhujeme!"

U Čermné byla založena roku 1885 silnice. Dříve se jezdívalo po stezníku. Jakubovičtí, dokud neměli hřbitova, pochovávali na hřbitov do Čermné. Cestě, po které nebožtíky vozívali, se dosud říká "Umrlčí cesta." V cestě, která je mezi Vartou a Jansovou kapličkou se zjevují o půlnoci ohnivé máry.

V Albrechticích se jedno mladé děvče zasnoubilo statnému jinochu, o němž se nic nevědělo. Tajemný ženich k ní přicházíval k dvanácté hodině noční za stoh u stavení. Proto se dívka jednou k půlnoci schovala. Náhle se otevřela hřbitovní vrata a z nich vyšel její ženich. Hrozná úzkost pojala děvče, že vykřiklo. Lidé ze stavení vyběhli a ještě zaslechli, jako by rakev na hřbitově temně zaduněla. Muži omdlelou odnesli do stavení. Přivolaný lékař zjistil její smrt.

Jednou večer šla jedna žena přes Dolní Třešňovec domů do Lanškrouna. Tu nedaleko slyší jakoby svištění kosy, a když měsíc vyšel, spatřila v šeru něco se bělat jako kostlivce. Co mohla, utíkala domů. Ráno na témž místě našli lidé mrtvou mladou ženu. Jak se ukázalo, jedla rybu, spolkla kost a tou se udávila.