Lanškrounské rybníky tvoří rybniční soustavu, táhnoucí se na severozápad od Lanškrouna k jihovýchodnímu konci obce Ostrov. Nejstarší zpráva o počátcích lanškrounského rybníkářství z roku 1433. Těsně před rokem 1464 postavil tehdejší majitel panství Z Kostka z Postupic nynější Dlouhý rybník.
Vydatný pramen pitné vody, vyvěrající ze země u hráze dnešního Slunečního rybníka, byl znám odedávna. Říkalo se mu Vápenný pramen, protože byl upraven z bělošedých opukových kamenů.
Roku 1861 jej náročným způsobem přestavěli lanškrounští ostrostřelci a nazvali po svém hejtmanovi Eduardu Erxlebenovi - Eduardovým pramenem.
Poutní místo a kostel na Mariánské hoře (491 m n.m.) stojí přímo na hlavním evropském rozvodí. Z levého okapu střechy kostela stéká voda do Čermenky, Tiché Orlice a Labe, které ústí v Severním moři, z pravého teče do Moravské Sázavy, Moravy a Dunaje, který se vlévá do Černého moře.
Vrch Lázek, ležící asi 8 kilometrů východně od Lanškrouna, je se svými 714 metry nejvyšším vrchem Zábřežské vrchoviny. Zde stojí stejnojmenná rozhledna.
Historie Kramářovy chaty
V sedle mezi oběma vrcholy byla v roce 1928 postavena podle plánu architekta Jaroslava Stejskala Kramářova turistická chata.
Řeka je pravým přítokem Moravy. Pramení na jihozápadním svahu Bukové hory (958 m) v Orlických horách v nadmořské výšce 780 m, 1,5 km jihovýchodně od obce Čenkovice.
Členitá Zábřežská vrchovina (734 km2) odděluje Hornomoravský úval a Mohelnickou brázdu od Podorlické pahorkatiny, původně součástí České křídové pánve a od Králické brázdy (součásti Kladské kotliny). Průlomová údolí Moravské Sázavy a Třebůvky ji od severu člení na tři dílčí části – vrchoviny Drozdovskou, Mírovskou a Bouzovskou, které se směrem k jihu pozvolna snižují.
Vlhké, místy rašelinné louky v nivě přirozeně meandrujícího Hraničního potoka s převážně olšovým břehovým porostem patří k lokalitám s nejbohatším výskytem bledule jarní (Leucojum vernum) ve střední Evropě. Bohaté bledulové porosty začínají již v prameništích pod osadou Chudoba a pokračují podél potoka celými Herborticemi.
Komplex rašelinných luk a mokřin s plochami náletových dřevin po obvodu byl v minulosti využíván jako pastvina. V 80. letech byly okolní pozemky meliorovány a rekultivovány, lokalita byla ponechána bez zásahu. Přesto měly tyto zásahy nesporný vliv i na vodohospodářské poměry chráněného území.
Niva potoka s meandrujícím korytem a vlhkými, místy zrašeliněnými loukami je ideálním biotopem velice hojné bledule jarní (Leucojum vernum). Mimo ni se zde vyskytuje taký ohrožený prstnatec májový (Dactylirhiza majalis) a další vzácné druhy rostlin.
Přes 200 let starý zbytek bukového lesa s vtroušenou odumírající jedlí a javorem klenem tvoří základ lesních porostů přírodní rezervace. Uměle založené smrčiny po úmyslných a nahodilých těžbách v minulosti jsou stanovištně nevhodné.
Přírodní památka Pod skálou - Mladějovské tisy se nachází na jihovýchodních svazích Červené hory (606 m.n.m.) a je součástí Hřebečského hřbetu na evropském rozvodí.
Údolí potoka Čenkovička od obce Čenkovice k Bystřeci. Úzká niva meandrujícího potoka se zamokřenými loukami je ideálním ekotopem bledule jarní (Leucojum vernum). Její mnohatisícové populace zde nalezneme v plošném až masovém výskytu. I přesto, že louky nejsou pravidelně sklízeny, je stav chráněného území dobrý.
Rezervace představuje starou bučinu na strmém svahu s četnými opukovými skalkami a pískovcovými balvany. Z ochranářsky významných druhů rostlin zde nalezneme například jedovatý áron plamatý (Arum maculatum), který má zajímavé utváření květů a nápadné korálově červené bobule.
Mladějovské hradisko - též mladějovský týn (týniště), protože takové bylo označení pro středověké opevněné sídlo - neslo v 11. - 12. století staroslovanské hradisko.
Na týnu u Mladějova stával rodový hrad Mladějovského z Mladějova, který byl roku 1372 jmenován moravským zemským notářem.