Region Lanškrounsko leží nejen na historické česko - moravské hranici, ale setkávají se tu v severní, hornatější krajině vlivy české kultury Podorlicka a vlivy německé jazykové enklávy Hřebečsko (Schonhengstgau) patrné zejména v Lanškrounské kotlině.
Lanškroun, jako poddanské město, nechalo r. 1581-2 postavit na náměstí rozlehlou a nákladnou radniční budovu. Budova má dosud dva původní portály. Severovýchodní zdobený diamantovou rustikou a čtyřmi erby majitelů panství z rodu Kostků z Postupic a Pernštejnů a pod nimi staročeský nápis švábachem do kamene vytesaný Žalm 127: Nebudeliť pán vzdělávati domu, nadarmoť pracovali jsou, kteríž vzdělávají jej. Nebudeliť pán ostříhati města, nadarmoť bdí kdož ostříhá jeho Anno 1582.
O historii této barokní stavby je toho pořád známo poměrně málo. Od loňského zahájení provozu se také vyhledávají v různých archivech včetně Lichtensteinského ve Vídni dokumenty týkající se Nového zámku. Podařilo se objevit nějaké údaje zatím nikde neuváděné,zajímavé podrobnosti přinesl překlad stránek z Rudoltické kroniky, kam bývalý ředitel školy a kronikář Ferdinand Jandl píše o výstavbě, požárech, demolici a dalších osudech zámku.
Ves Tatenice ležící na významné obchodní stezce vedoucí z Moravy do Čechy byla ve druhé polovině 13. století rozdělena mezi zboží kláštera Koruna Mariina u Krasíkova a mezi panství hradu Hoštejn. A právě v této části vsi byla založena tvrz, jež se poprvé připomíná od roku 1287, kdy Tatenice patřila Šternberkům společně se zábřežským panstvím.
Nejstarší částí budovy lanškrounského zámku je trakt přiléhající ke kostelu sv. Václava. Byl východním křídlem kláštera, postaveného augustiniány po roce 1393. Klášter byl za husitských válek vypálen. Od roku 1451 patřil Kostkům z Postupic.
Rodák z Výprachtic, významný vojenský kapelník, komponoval své skladby převážně pro dechové orchestry. Několikrát se zúčastnil tradičního lanškrounského Monstrkoncertu dechových hudeb.
Legendární brankář LTC Praha a československé reprezentace. Vypracoval pro Lanškroun dodnes inspirativní regulační plán rozvoje města. Se svou rodinou žil v Lanškrouně po 2.světové válce až do roku 1948. V padesátých letech byl po známém procesu s hokejovými reprezentanty vězněn v komunistických lágrech.
Rodák z Ústí nad Orlicí, navštěvoval lanškrounské gymnázium, studoval kněžský seminář v Hradci Králové a později dějiny umění v Římě. Svoji vědeckou kariéru završil funkcemi profesora na Univerzitě Karlově a Teologické fakultě v Litoměřicích, ředitele Národní galerie (od roku 1939) a zastupujícího předsedy Mezinárodního výboru pro dějiny umění. Z jeho obsáhlého kunsthistorického díla nás nejvíce zajímá publikace Soupis památek historických Čech a Moravy v okresu lanškrounském.
Lanškrounský rodák, nejmladší ze sedmi dětí papírníka a knihkupce. V roce 1882 maturoval na místním gymnáziu, poté vstoupil do augustiniánského kláštera a zahájil skvělou kariéru duchovního římskokatolické církve (učitel teologického ústavu, probošt kláštera, knížecí arcibiskup, vídeňský biskup a od roku 1914 kardinál). Nikdy neztratil upřímný vztah k rodnému městu a jeho gymnáziu, účastnil se většiny významných slavností a jubileí.
První lanškrounský kronikář, ve svých zápiscích zachytil události v letech 1836-1848.
Syn Christina Polykarpa, otcův společník v podnikání, purkmistr (1845-1850), lékárník a botanik. Jeho působení ve funkci velitele místních ostrostřelců vzpomíná nápis u původně "vápenného" pramene v Oboře, který byl po něm pojmenován jako Eduardův pramen.