Jak vypadá práce sportovní reportérky České televize při události jakou byla letošní paralympiáda v Paříži? O tom vyprávěla 5. října v zaplněném sále fary v Horní Čermné, odkud pochází, Pavlína Brýdlová. Popsala svoji cestu sportovní redakcí České televize, zákulisí své práce a přiblížila posluchačům obdivuhodné výkony a životní příběhy našich paralympioniků.
Vím, že jsi vystudovala žurnalistiku. Byla sportovní redakce České televize tvojí první volbou hned po studiu?
Ano. V České televizi jsem začala pracovat už při studiu v roce 2016. Začínala jsem na pozici skriptéra. To znamená, že jsem sledovala sportovní soutěž, zapisovala důležité momenty, které by se mohly později hodit do reportáží, do archivu nebo k dalšímu zpracování. Pak jsem postupně začala natáčet reportáže do Sportu v regionech a mimo jiné spolupracovat i s Paralympijským magazínem a více se věnovat parasportu.
Takže odtud ParaPája, jak jsi nazvala svou přednášku?
Ano, ParaPája mi říkají kolegové v práci. Je to trochu nadsázka.
Postupně ses tedy vypracovala na, dá se říct, specialistku na parasport v redakci?
Je to postupná cesta. V roce 2021, když byla posunutá paralympiáda v Tokiu, tak jsem byla editorkou denního souhrnu. Mým úkolem bylo vymýšlet bodový scénář pořadu, domluvit se s moderátorem co dáme do pořadu, jaké reportáže upřednostníme, komunikovala jsem se štábem, který byl přímo v Tokiu. Tím, že jsem se věnovala sportu handicapovaných pravidelně jsem byla letos nominována na paralympiádu do Paříže, kde jsem dělala reportáže a rozhovory přímo na místě.
Paříž byla tvoje první zahraniční cesta, mohla bys ji stručně charakterizovat?
Jeli jsme tam autem a autem jsme se i potom po Paříži pohybovali. Ujeli jsme dohromady asi 3 tisíce kilometrů. Strávila jsem tam 13 dní. Odjížděli jsme den před zahájením paralympiády a vraceli se v den zakončení (paralympiáda byla 28. srpna až 8. září). Navštívila jsem šest sportovišť. Nebyla jsem jen na dvou místech, kde naši sportovci závodili, a to na střelnici v Châteauroux, protože byla vzdálená 300 km a nebyla jsem také ve Versailles na koních. Z těchto dvou lokalit reportoval kolega. Udělala jsem asi 50 televizních výstupů – reportáže, sumáře, rozhovory, standupy. Dohromady jsem natočila přibližně 50 rozhovorů. Pracovně to bylo hodně náročné, ale užívala jsem si to.
Paralympiádu jsem sledovala a řekla bych, že jí ČT tentokrát věnovala poměrně dost prostoru...
Paralympijské hry se na ČT sport vysílaly všech 13 dní, bylo 200 hodin přímých přenosů. V takovém množství to bylo z paralympiády poprvé. Každý den byl také hodinový sumář, kde byl kladen důraz na českou stopu, ale také další finálové disciplíny. Pro srovnání, když jsem skriptovala Rio de Janeiro, tak tam byl jen jeden přímý přenos a zahájení. A v Tokiu to byly čtyři přímé přenosy plus zahajovací ceremoniál, takže přibližně desítky hodin. A teď to bylo 200 hodin.
A teď už přejděme k samotnému průběhu letních paralympijských her.
Jak už jsem říkala, trvaly 13 dní a soutěžilo tam 4 400 sportovců s různým typem handicapu. Závodilo se ve 22 sportech a většina z nich má ekvivalent mezi sporty zdravých sportovců. Navíc jsou jen dva sporty - boccia, což je sport podobný petanque, a také goalball pro nevidomé.
Lišil se přístup pořadatelů k olympiádě a paralympiádě?
Paralympijské hry se konaly na stejných sportovištích jako hry olympijské, včetně ohně, který byl symbolizovaný vzdušným balonem a každý večer stoupal vzhůru. Olympijské kruhy byly na Eiffelovce a paralympijský znak byl na vítězném oblouku. Až na jeden detail byl totožný i maskot olympijských a paralympijských her Phryges. Místo jedné nohy měl protézu. Bylo prodáno 2,5 milionu vstupenek, což svědčí o obrovském zájmu o paralympijské hry.
Jak ses cítila ve své roli reportérky přímo na místě tak velké události?
V našem televizním štábu jsme byli čtyři - dva reportéři a dva kameramani. Mojí velkou výhodou bylo, že jsem jela se zkušenými kolegy, takže mě všichni podporovali a pomáhali, když jsem potřebovala.
Jak jste ve dvou štábech zvládli pokrýt tak velkou sportovní akci?
Měli jsme připravený plán, abychom stihli všechno, kde byli naši sportovci. Když se to překrývalo, tak jsme byli domluvení s Českým paralympijským výborem, aby nám byli nápomocni a některé rozhovory natočili. Myslím, že nám nic důležitého neuteklo.
Jak jste se pohybovali po Paříži? Nebyl to problém?
Jak už jsem říkala na začátku, jezdili jsme auty. Paříž bývá hodně ucpaná, ale během olympiády i paralympiády fungovaly tzv. olympijské pruhy. Tím mohla jezdit pouze auta označená fialovou samolepkou. Tu jsme získali hned jak jsme do Paříže přijeli a když jsme se do tohoto pruhu dostali, už to frčelo, zatímco okolo byly zácpy. Platila tam přísná pravidla, kdo do pruhu vjel bez označení, platil pokutu, myslím, 180 euro.
Jak bys popsala celkovou atmosféru na paralympiádě?
Ta byla skvělá. Možná to bylo i tím, že paralympiáda v Evropě dlouho nebyla a při covidu diváci na tribuny nemohli. Když jsem mluvila se sportovci, tak říkali, že takovou atmosféru ještě nezažili a kdo ví, jestli ještě někdy zažijí. Naposledy byla tak úžasná atmosféra v roce 2012 v Londýně a říkali, že ta pařížská se jí vyrovná.
Děkuji Pavlíno za tvé povídání a přeji ještě mnoho zajímavých příležitostí.
Marie Hrynečková
foto: Matěj Brýdl
