V letech 1968 až 69 proběhla rozsáhlá rekonstrukce Společenského domu. Ten se tak stal důstojným kulturním zařízením s potřebným zázemím, sál i restaurace představovaly na tehdejší dobu poměrně vysoký standard. Poněkud opomenuto bylo technické vybavení jeviště a zázemí pro účinkující.
Jednotný závodní klub byl přejmenován na Společenský dům ROH, jeho zřizovatelem byl Závodní výbor ROH n. p. Tesla Lanškroun. Sdruženými organizacemi přispívajícími na jeho činnost, byly Východočeské papírny n. p., Strojní traktorová stanice Lanškroun a po integraci zemědělských podniků v regionu i Zemědělské družstvo se sídlem v Žichlínku. Sál Společenského domu byl využíván i k politickým a společenským akcím.
V zápise z Kroniky města je doslova uvedeno: „V neděli večer dne 28. prosince 1969 byl znovu otevřen Společenský dům, který byl uvnitř budovy vkusnou omítkou a značným nákladem restaurován.“
Historické prameny dále uvádějí, že: „V restaurovaném Společenském domě se v den otevření sešli zástupci vedení národního podniku TESLY, Východočeských papíren a dalších závodů a organizací a odborů, zástupci Městského národního výboru a pracovníci, kteří se nejvíce zasloužili na dokončení vnitřních i vnějších úprav, zejména reprezentačního sálu a přilehlých místností. Předání do provozu bylo slavností. Rekonstrukce objektu nebyla jednoduchou záležitostí. Nebylo to jen odstranění některých nedostatků kulturního domu, ale dvouletá usilovná práce nadšených pracovníků za ztížených podmínek, získat kulturní a společenské středisko stále se rozvíjejícího Lanškrouna.“
Při této velké rekonstrukci vznikl na sále „zubatý“ strop, který se tam nachází dodnes. Traduje se o něm, že použité desky byly původně určeny pro právě vznikající výpočetní středisko v Tesle. Nakonec někdo rozhodl, že jsou víc potřeba do Společenského domu. Bylo také přistaveno pravé přísálí s barem, to bylo od sálu odděleno kovovými okrasnými mřížemi.
Na zrekonstruovaný Společenský dům vzpomíná Čeněk Špičák: „V roce 1969 se kulturák modernizoval a upravoval do krásy i užitečnosti. Celá zámečna v Plyšanu pracovala na okrasných mřížích s navařenými listy a hrozny vinné révy. Nově postavené pravé přísálí s barem se otevíralo při plesech a zábavách. Kolem celého kulturáku se krásně upravil terén a nasadily okrasné 60 cm vysoké tújky a pár jiných dřevin.“
V době slavnostního otevření byl ředitelem Společenského domu Zdeněk Balcar.
Od roku 1970 vedl restauraci Václav Leníček
Už za éry Eduarda Marka pracoval v restauraci SD krátce také Václav Leníček a zdá se, že pan Marek objevil jeho talent.
Jirka Bartoš k tomu říká: "Když v 69 roce pracoval Vašek Leníček pod panem Markem, tak pan Marek mu v levém přísálí dal na starosti bar (tehdy ještě nebyl obložený dřevem jako za Jirky Jelínka). Ten bar měl okamžitě ohromnou úroveň. Vašek se už v té době, jako mladej dvacetiletej kluk, domluvil několika jazyky, polsky, bulharsky, anglicky, v němčině byl výbornej. Ale byl taky perfektní organizátor, měl úžasný chování. On to uměl. Pan Marek ho absolutně odhadl, však to po něm pak Vašek taky převzal... Přišel Standa Musil, to byl „pan kuchař“! Bylo úžasný, co tam předváděl za kulinářské věci. A oni dva dostali kulturák na vysokou úroveň. Myslím si, že Vašek byl pro tehdejší dobu úžasnej."
Václav Leníček převzal vedení restauračního provozu po panu Markovi v roce 1970. Tehdy mu bylo 21 let.
Období po rekonstrukci popsal Bohumil Bernášek slovy: „Já ten kulturák pamatuju vždycky jako vrcholně čistý, naleštěný. Tam byl tým uklízeček, které od rána do večera jezdily a leštily parkety. Tam to vonělo a každý se tam těšil. Vašek byl persona, stál za barem a mixoval. Dával tomu úroveň.“
Manželka pana Leníčka Marie, která dnes žije ve Švýcarsku, si pamatuje, jak početný byl tehdy personál restaurace. Pracovali tam čtyři kuchaři, čtyři číšníci plus Jirka Jelínek v juice baru, dvě uklízečky pro sál, jedna uklízečka pro restauraci a kavárnu, dvě šatnářky a dvě síly na mytí nádobí.
Za působení Václava Leníčka se rozšiřovala nabídka jídel. Pořádaly se zvěřinové a zabijačkové hody, dny mezinárodní kuchyně, např. italské, francouzské apod. Specialitou byl moravský vrabec z kýty, na toto menu byly Společenskému domu schváleny vlastní normy.
Ročně se konalo 13 plesů a několik zábav - štěpánská, vinobraní, Hubertská, odvedenecká, pomlázková. Svatby někdy bývaly i tři za sobotu. Pořádaly se taneční a další akce, jako byly např. večery při svíčkách a módní přehlídky.
Z koncertů připomeňme Olympic, Věru Špinarovou, Hanu Zagorovou, Marii Rottrovou, Karla Zicha, Václava Neckáře, Petru Janů, Plavce, Michala Tučného, Waldemara Matušku, Stanislava Procházku, Jiřího Helekala...
Mnozí Lanškrouňáci říkají, že tohle byla zlatá éra kulturáku.
Rozhovor s Ivonou Leníčkovou:
A jak na období, kdy oba rodiče pracovali ve Společenském domě, vzpomíná jejich dcera Ivona?
Když jsem se narodila, tak jsme bydleli v personálním bytě v kulturáku, ten byl… když se vyjde z restaurace, tak přímo naproti. Takže se dá říct, že jsem se přímo v kulturáku narodila.
K čemu se váží vaše první vzpomínky na kulturák?
Pro mě je to dost srdeční záležitost. Vzpomínám si, že jako dítěti se mi hrozně líbily taneční kurzy, tehdy je vedli manželé Křížovi. Byly vždycky v pondělí, a to byl vlastně jediný den v týdnu, kdy byl SD zavřený. Chodila jsem se na ně dívat odmala. Občas jsem jela s taťkou nebo s mamkou, jak kdo jel, když jeli otevřít kulturák jenom na taneční. To je velká vzpomínka.
Kde jste absolvovala svoje taneční vy?
Taky v kulturáku.
Do SD zavítala také spousta známých osobností. Jak jste je vnímala?
Měla jsem velkou výhodu, že jsem všechny hvězdy showbyznysu, zpěváky a zpěvačky, viděla na vlastní oči. Vždycky jsem to zpovzdálí okukovala. Což se mně, taky jako holce, líbilo. Nechávala jsem si je podepsat, a protože spousta umělců tam byla i ubytovaných na hotelu, tak se mně poštěstilo, že jsem třeba panu Matuškovi nesla snídani. To jsou nezapomenutelné momenty.
U pana Neckáře jsme byli v Praze na návštěvě, znali jsme se blíž s rodičema. To jsou takové vzpomínky... je to zvláštní pocit. Hrozně mně vadí, když vidím kulturák, jak vypadá teď.
Určitě jste se znala i s veškerým personálem…
Mám dojem, že za našich tam byla i dost dobrá parta lidí. Že všichni drželi při sobě. Byla tam legrace, dělali si srandičky navzájem, byli v pohodě, v klidu, nikdo se nehádal. Nebyla tam žádná zášť, takže to byly věci, které se člověku tak nějak zaryjí do paměti. No, jak říkám, vyrůstala jsem tam odmalička. Vzpomínám, že jsem si hrávala na sále. Naši museli být v práci, pro taťku byl kulturák alfou omegou. Ten tím úplně žil. Mamča, ta dá se říct, že taky. Protože ta práce s lidma v pohostinství ji bavila. Já jsem tam strávila taky kupu času, takže kulturák mám prolezlý takzvaně od půdy až po všechny možný sklepy a všechny možný zákoutí.
Já, jako příležitostný návštěvník SD, jsem vašeho otce vnímala jako noblesního a bohémského člověka? Viděla jste ho podobně?
Asi ano, máte pravdu. Určitě jsem na něj v té době byla pyšná, protože mám dojem, že lidi si ho opravdu vážili a měli ho i svým způsobem rádi. On byl hodně galantní k ženám, když někdo přišel s paní, tak hned pomohl s kabátem, podržel dveře... on to dělal automaticky a možná si to ani neuvědomoval. Já snad ani nemůžu říct, že se uměl k hostům chovat, on to měl v sobě. Vyloženě. Patřilo to k němu. Stejně jako celý život jsem ho znala v obleku a v kravatě. Taky si vzpomínám, když už jsem byla větší a musela jsem žehlit ty jeho košile, on potřeboval tak tři, čtyři za den. To bylo – telefon domů, hele, polil jsem si košili, okamžitě potřebuju novou, takže jsem naběhla k prknu, to byly opravdu tři, čtyři košile denně. Co bylo taky zvláštní, on se ráno oholil.. jeli do práce. Přijeli kolem té třetí za mnou domů, když jsem byla děcko. Taťka šel večer do práce a zase se holil. To bylo tak nějak automatický, pořád byl připravený. Ale jo, bylo to na kulturáku hezký.
Věnovala jste nějakou pozornost parku, jako že by se udržoval, renovoval, případně změnil?
Udržoval se. Byl tam zahradník, ten sekal trávu, udržoval keříky. Pokud jde o venkovní prostory, tak tam tehdy nebyla zahrádka, ta se dodělávala až po revoluci. Že by se dělaly nějaké větší venkovní změny, nebo větší výsadba, to si nepamatuju.
Děkuji Ivoně Leníčkové za to, že se podělila se čtenáři o své velmi osobní vzpomínky.
Václav Leníček prožil poslední dva roky svého života v Litomyšli odkud pocházel. Zemřel 27. září 2013 v pouhých 64 letech.
Marie Hrynečková
Za poskytnuté fotografie děkuji Městskému muzeu Lanškroun, Bedřišce Klímové a Václavu Uhlířovi
Foto:
1 – členové skupiny Nonet, za nimi je vidět okrasná mříž s vinnou révou
2 – také na fotografii z roku 1973, kde správce Bedřich Venzara upravuje světla, je vidět ozdobná mříž oddělující pravé přísálí od sálu a rovněž "zubatý" strop
3 a 4 – hosté v baru, foto č. 3 je z roku 1973, č. 4 asi z roku 1980
5 – foto ze svatby Bedřišky Klímové v roce 1972, prostředí technického kabinetu v 1. poschodí vily
6 - král maškarního karnevalu v roce 1973
7 a 8 - hosté karnevalu
9 – číšníci Stanislav Hanyš, „Bobeš“ Motyčka a Václav Leníček, rok 1979
10 – Václav Leníček mixuje nápoje
11 – uprostřed Marie Leníčková, v letech 1976 až 1985 pracovala v SD jako hospodářka
12 – Stanislav Hanyš a Václav Leníček
Zdroje:
- Kronika města Lanškroun
- Vlastivěda
Předchozí díly nyní najdete na: http://www.lanskrounsko.cz/cz/historie/spolecensky-dum-v-lanskroune
