Seriál o Společenském domě díl 3.: Za války byla ve vile restaurace

Rudolf Emil Langer, továrník a majitel vily, v níž nyní sídlí Společenský dům, měl šest dětí: Rudolfa, Bertu Pasch, Natalii Czapp, Kamillu Kinzl, Huga a George. O tom, jak vážné spory o otcovo dědictví vedli, názorně vypovídají zápisy v pozemkové knize. Ze záznamu, pořízeném 14. dubna 1921 vyplývá, že každý z vyjmenovaných potomků je spoluvlastníkem jedné šestiny majetku.

Necelý měsíc poté je však již podána žaloba, aby spoluvlastnictví bylo rozloučeno.

V roce 1925 získává nakrátko veškerý majetek nejstarší syn Rudolf a jeho manželka Agatha.

Ještě v témže roce je však na Rudolfovu část, a posléze i Agathinu polovici, uvalen konkurz.

Co se ve Společenském domě dělo do roku 1946 není z dochovaných písemných pramenů jasné.

Lanškroun byl tehdy v podstatě německý.

Například v roce 1930 žilo v Lanškrouně 6497 obyvatel a z nich se k národnosti československé hlásilo pouze 1093 občanů. K národnosti německé 5297, k jiné nespecifikované národnosti 22 a 85 bylo cizinců.

Sedmnáctého května 1945 došlo ve městě k události, která se pravděpodobně přímo nedotkla členů rodiny Langerových, přesto ji nelze opomenout. Na lanškrounském náměstí popravili čeští partyzáni nejméně dvacet čtyři Němců viz. http://www.lanskrounsko.cz/cz/zpravodaj/282-povaleny-masakr-na-lankrounskem-namsti

Brzy potom následoval odsun Němců a do Lanškrouna začali přicházet jednotlivci i celé skupiny z okolních českých obcí a z vnitrozemí. Lanškroun se výrazně počeštil.

Pamětníků, kteří by mohli popsat, co se v nynějším Společenském domě dělo během války, dnes žije už velmi málo. K těm, kdo válečnou dobu pamatují, patří devadesátiletý pan Jan Brokeš z Dolního Třešňovce, který si vzpomíná, že za druhé světové války byla v Langerově vile restaurace.

Totéž potvrzuje i paní Marie Křivohlavá, která se do Lanškrouna přistěhovala jako patnáctileté děvče společně se svými rodiči v září roku 1945. Když přišla Marie Křivohlavá do Lanškrouna, ve městě ještě pobývali odsunutí Němci.

Paní Křivohlavá o této době vypráví: “Moji rodiče tady zabrali hospodářství Na Maninách, v domě ještě pobývala německá majitelka, která uměla trochu česky. Tatínek nám říkal: Ne abyste se k ní nějak špatně chovali! Oslovovali jsme ji teto. Měla tady ještě sestru, která bydlela u původní benzínové pumpy. Němci byli v té době označeni, na ruce museli nosit bílou pásku. A pomalu je postupně odsunovali.

U rybníka, v místě, kde později byly zahrádky, byl sběrný tábor. Takové dřevěné domy, kde odsunutí Němci pobývali i několik dní, než si pro ně přijeli buďto Rusové, kteří je odvezli do ruské zóny v Německu, nebo Američané, kteří je zase odvezli do své zóny. Byli to celé rodiny, staří lidé i děti....

Ta naše teta byla také mezi odsunutými, ale vzali si ji i s její sestrou do Rakouska její příbuzní. Vzpomínám si, že maminka tam za nimi do sběrného tábora přišla a na cestu jim upekla vánočku. My jsme s nimi byli zadobře, protože obyčejní lidé obvykle za nic nemůžou. Jenom to odnášejí.

V roce 1945 ve Společenském domě už rodina Langerova nebydlela. Nebyl tam sál, jenom hospoda v místech, kde je i teď, a točilo se tam hlavně pivo,“ končí své vzpomínky na Společenský dům Marie Křivohlavá. 

Po odsunu zůstalo v Lanškrouně jen asi padesát smíšených manželství a dvacet nepostradatelných odborníků. Německý majetek přidělovala osídlovací komise českým zájemcům formou národních správ. Tato národní správa byla udělena na 1702 rodinných domů, 501 živností a na 9 větších průmyslových závodů.

Jak je patrné z pozdější korespondence, budova čp. 335 byla konfiskována (zabavena bez náhrady po odsunu německého obyvatelstva).

O objektu čp. 335 (nynějším Společenském domě) se konkrétně zmiňuje až dokument z 29. července 1946, který se dochoval v archivu stavebního odboru Městského úřadu v Lanškrouně. V něm představitelé Místního národního výboru v Lanškrouně žádají pardubickou oblastní úřadovnu Fondu národní obnovy o předání domu čp. 335 s přilehlými pozemky do vlastnictví města, aby se do ní mohl přestěhovat okresní soud.

Žádost zdůvodňují tím, že stará radnice, kde dosud okresní soud sídlí, tomuto účelu již nevyhovuje, přičemž zástupce zemského soudu uznal bývalou zlatnickou továrnu k tomuto účelu vhodnou.

Marie Hrynečková

Zdroje:
pozemková kniha
vlastivěda
vzpomínky pana Jana Brokeše a paní Marie Křivohlavé

Předchozí díly:
http://www.lanskrounsko.cz/cz/zpravodaj/4750-serial-o-spolecenskem-dome-prave-zacina-piste-ho-s-nami
http://www.lanskrounsko.cz/cz/zpravodaj/4754-serial-o-spolecenskem-dome-dil-1-langerova-vila
http://www.lanskrounsko.cz/cz/zpravodaj/4770-serial-o-spolecenskem-dome-dil-2-konec-langerovy-tovarny