1989 - Po 17. listopadu následovaly i v Lanškrouně hektické dny

Ing. Jan Šebrle byl jedním z hlavních aktérů listopadových událostí roku 1989 v Lanškrouně. Zážitky to byly natolik silné, že i po třiceti letech si je vybavuje den po dni. Ptali jsme se, jakou konkrétní událostí pro něho listopadové dění začalo?

Samozřejmě, že první událostí byla informace o brutálním potlačení demonstrace studentů na Národní třídě vpodvečer 17. listopadu 1989. Ten den jsem výjimečně neposlouchal Hlas Ameriky, takže první informaci jsem dostal až druhý den (v sobotu) od mojí manželky, která se vrátila z Prahy. Byla tam na semináři pro budoucí učitele náboženství a přes Národní třídu procházela v době, kdy tam probíhal velký úklid. Na několika místech viděla na asfaltu zaschlou krev. Následující sobotu 25. listopadu 1989 jsem se zúčastnil v katedrále sv. Víta děkovné mše svaté za svatořečení Anežky České a už tam jsme si říkali: „Ve dvě na Letný.“ Takže odpoledne jsme šli na manifestaci na Letenskou pláň, kde tehdy bylo velké shromáždění asi 750 tis. lidí. Z Lanškrouna se zúčastnily tři autobusy.
V neděli 26. listopadu od rána jsme se jako lidovci začali připravovat na generální stávku, abychom pomohli s její organizací. Dopoledne mě oslovil Pavel Vychodil, abych přišel do vinárny do Slávie, kde už se pár lidí sešlo. Bylo nás tam asi třicet a na místě jsme založili místní Občanské fórum. Začali jsme připravovat první demonstraci na kluzišti, na pátou hodinu ještě toho dne večer. Hledali jsme nějaké místo, kde by bylo osvětlení a ozvučení. Hokejisté nám tehdy vyšli vstříc, ačkoliv se vystavovali nebezpečí následného postihu. Z toho jsme ovšem měli obavu všichni – ještě zdaleka nebylo nic rozhodnuto. Byl jsem překvapen, jaké velké množství lidí tehdy přišlo, odhadem asi 300, přesto, že námi vylepované plakáty s pozvánkou někdo v krátké době strhával a ničil.
Druhý den, 27. listopadu, byla ve 12 hodin generální stávka před kinem. Zúčastnilo se jí asi 5 tisíc lidí. Na mně chtěli, abych přečetl prohlášení OF, takže jsem měl hlavní projev. A jestli se pamatuji správně, akci moderoval Pavel Vychodil.

Tehdy jste pracoval v Tesle a pamatuji si, že stávky se účastnila i většina tesláků. Rozhodování, zda lidé do stávky půjdou či ne, bylo velmi spontánní. V tom zřejmě hrálo roli i to, že měli dostatek informací...
My jsme mezitím v Tesle, na dílně na hybridech, jednak zvali lidi ke stávce a jednak jsme vyvěšovali nějaké materiály, které jsme měli od Občanského fóra. S vedením Tesly jednal Pavel Vychodil, protože s ředitelem jsme se znali, tak s ním některé věci komunikoval. Ke generální stávce se nejdříve stavěl rezervovaně, nakonec ale dal zaměstnancům volno s tím, že kdo chce, může se zúčastnit a nebudou z toho žádné problémy.

Jaké další kroky následovaly po generální stávce?
Já už jsem potom chodil i na koordinační schůzky OF tady v Lanškrouně v malém kabinetu Společenského domu a připravovalo se, jak udělat výměnu stráží tady na národním výboru. Ten v tu dobu nebyl na radnici, protože ta se už od roku 1986 opravovala, ale byl přemístěn na ulici Nádražní č. 87, tedy do budovy současné Komerční banky. Říkalo se jí také „kafehaus Soukup“.

V těch dnech panovala značná obava, co udělají milicionáři se zbraněmi...
Zbraně byly uskladněné na Skleňáku v budově Lidových milicí vzadu v areálu Tesly. Tenkrát (2. prosince) si pro ně přijela armáda, předání zajišťoval tehdejší velitel LM. Já osobně jsem u toho nebyl, byl jsem jen u toho, když se domlouvalo, aby pro to vojáci přijeli. Byla tam spousta samopalů a střeliva, z toho jsme měli docela obavu.

Mezitím jste se stal kandidátem koordinačního centra OF na funkci tajemníka MěstNV a posléze jste byl i zvolen.
Na plenárním zasedání MěstNV 15. února 1990, které bylo tehdy svoláno do sálu kina, jsem byl zvolen do funkce tajemníka MěstNV a hned druhý den 16. února jsem nastupoval. Zároveň se mnou byl zvolen i Jiří Šolc předsedou MěstNV, ale nemohl ihned nastoupit, protože potřeboval v Tesle předat nějaké věci. Nastupoval tedy až 1. března.
Do té doby národní výbor řídila místopředsedkyně Vlasta Vágnerová a tajemník Michal Kraus. Předseda Antonín Kotouček už v listopadu 1989 ze zdravotních důvodů rezignoval. Já jsem přebíral funkci od Michala Krause, který byl tehdy poslancem České národní rady a za Komunistickou stranu Československa byl kooptovaný jako místopředseda ČNR, což byla placená funkce. Tím pádem on mohl odejít s vítězným úsměvem z Lanškrouna. Někteří lidé říkali, podívejte, jakého schopného člověka jste si odsud vyštvali. Já jsem jen dodával "všehoschopného". A on tenkrát, než odešel, přidal na platě některým úředníkům a špatně stanovil plat (vyšší, než měl být) nové ředitelce muzea. Když jsem si to spočítal, tak to nevycházelo v rozpočtu. Takže moje první kroky byly, že jsem sebral peníze ředitelce muzea a všem úředníkům, kteří dostali přidáno. Tak jsem se uvedl. Tenkrát si ale nikdo nic nedovolil říkat, protože se všichni báli.

Nebylo troufalé nastoupit na pozici tajemníka bez jakékoliv přípravy?
Určitá příprava byla. Totiž někdy kolem roku 1985 Karel Tuháček říkal: "Honzo, představ si, že by jednou soudruzi šli od válu. Máme my na tu radnici koho dát?“ „No, nemáme.“ „Vidíš, musíme se učit.“ A tak Karel organizoval školení na různá témata, např. politický systém, zákon o národních výborech atd. Připravovali jsme se a netušili, že za čtyři roky to budeme potřebovat.

Byli na národním výboru kromě tajemníka a předsedy vyměněni ještě další lidé?
Tajemník tehdy nebyl zaměstnancem, byla to volená politická funkce stejně jako předseda a místopředseda. Podmínkou bylo, že museli být tzv. poslanci národního výboru. Zaměstnanci s nástupem nového vedení vyměněni nebyli. Jediný, kdo byl odvolaný, byl vedoucí odboru výstavby a k tomu došlo až na posledním plenárním zasedání MěstNV krátce před komunálními volbami v listopadu 1990. Ve funkci místopředsedkyně zůstala až do voleb Vlasta Vágnerová.
Jiří Šolc byl předseda a takto to fungovalo až do 24. listopadu 1990, kdy byly volby. Na ustavujícím zasedání (tehdy už zastupitelstva) byl zvolen starostou Jan Špičák a já jsem byl zvolen místostarostou. Funkce tajemníka městského úřadu nebyla v té době obsazená, protože na ni bylo vypsáno výběrové řízení. Tehdy se podle zákona o obcích pozice tajemníka změnila na zaměstnaneckou. Do toho výběrového řízení se tenkrát přihlásil Karel Tuháček a přesto, že bylo výběrové řízeno prodlužováno, byl jediným uchazečem. Od března 1991 byl proto tehdejší městskou radou jmenován do funkce. Do té doby jsem dělal práci jak místostarosty, tak tajemníka.

Kolik jste měl na úřadě lidí?
Na úřadě bylo i se mnou celkem 17 lidí. Dodnes si pamatuji, kdo tam při mém nástupu pracoval a na jaké pozici byl. V roce 2016, kdy jsem z úřadu odcházel, to bylo 64 zaměstnanců. Je třeba dodat, že na městský úřad mezi tím přešly kompetence ze zrušených okresních úřadů a přibyly nové úkoly vyplývající z postavení města jako obce s rozšířenou působností (ORP), kdy městský úřad začal vykonávat státní správu v okolních obcích.

Ten první rok ve funkci byl asi hodně hektický.
První volby, které jsem organizoval, byly v červnu 1990. Byly to první svobodné volby do Federálního shromáždění ČSFR, České národní rady a Slovenské národní rady. Druhé volby, které jsem dělal, byly v listopadu 1990 a šlo o volby do městského zastupitelstva. Další věc, kterou jsem musel udělat, bylo sčítání lidu, domů a bytů k 1. 1. 1991. Vedle toho bylo nutné zajistit chod města v nových podmínkách podle zákona o obcích. Nebylo to jednoduché, protože chyběly peníze, o nichž by mohlo zastupitelstvo svobodně rozhodovat. Tehdy jsme hlavně potřebovali peníze na pokračování opravy radnice, dále na rozestavěnou školní jídelnu na ulici B. Smetany a probíhající rekonstrukci základní školy na nám. A. Jiráska. O přidělování peněz jednotlivým městům a obcím rozhodovalo Okresní shromáždění složené ze zástupců měst a obcí v poměru podle počtu obyvatel. Významný vliv však měl Okresní úřad v Ústí nad Orlicí, který vše připravoval.

Děkuji pane Šebrle za vaše vzpomínky a na závěr ještě doplňme, že v prvních svobodných volbách do místních orgánů zvítězilo OF s 50 % hlasů, ČSL získala 12,5 % hlasů, KSČ 10 %, Sociálně demokratická strana 9,7 % a Strana zelených 6 % hlasů. Volilo celkem 74,9 % voličů, nejvíce hlasů získal Ing. J. Šebrle (3 384), dále MUDr. Homoláčová a J. Špičák.

Marie Hrynečková

Foto: Stanislav Vimr
Originály dokumentů, které byly v roce 1989 v Lanškrouně vyvěšovány,
jsou ze soukromého archivu Stanislava Vimra

Foto 17 - Internet