1968 - Černé ráno 21. srpna

21. srpna 1968 byli lanškrounští obyvatelé časně ráno probuzeni rachotem vojenských letadel a obrněných transportérů. Většina z nich se z rádia dozvěděla šokující zprávu: v noci překročila československou hranici vojska Varšavské smlouvy!
Jak jim tento den utkvěl ve vzpomínkách, čtěte ve vyprávění paní Zdenky Činčalové, pana Josefa Mastného a pana Ludvíka Zrůstka,

který je zároveň autorem jediného snímku obrněných transportérů, uchovaného v expozici Městského muzea v Lanškrouně. Našemu webu pan Zrůstek poskytl i druhý ze záběrů, pořízených při průjezdu polské armády naším městem.

Paní Zdena Činčalová pracovala ve vývoji Tesly Lanškroun. V roce 1968 jí bylo 33 let. Den okupace si pamatuje přesně:

"My jsme tehdy bydleli na Horově ulici a hned brzy ráno, když jsme vstávali do práce, jsme slyšeli hukot a hluk. Říkali jsme si, co se to propánaboha děje? A pak jsme si pustili rádio. Co přesně v rádiu říkali si už nepamatuju, pamatuji si jen, že říkali že jsou obklíčeni, že budou hrát hymnu.... to jsme brečeli. Všichni. Skutečně jsme měli strach.
Měla jsem tehdy dvě malé děti. Když jsem to všechno viděla, tak jsem se rozhodla zůstat doma a nějak je zaopatřit, někam je uložit. Nakonec jsem je nechala u sousedky, která tehdy byla na mateřské dovolené.
V obchodech byla samozřejmě panika. Lidi se vrhli do obchodů. Nebude co jíst. Tak se nakupovaly trvanlivé věci jako mouka, cukr a tak. Šla jsem taky.
Víte, když se člověk dostane do takové situace, tak snad zapomene mít strach. To je takový vztek, taková zloba. Já jsem si říkala "Zajeďte si mě!" Jdete po ulici a najednou se proti vám vyřítí transportér s bílým pruhem uprostřed. Ale já jsem se nelekla, já jsem měla jenom vztek. Opravdu vztek a bylo mi jedno co se mnou udělají.
Přibližně před polednem jsem se šla podívat do práce. No... a tam taky nadávání. Podobné pocity jako jsem měla já. Brečeli jsme všichni ...
A pak jsme se vrhli do práce. Nevím kde to sehnali, snad v propagačním oddělení? Přinesli pruhy bílého plátna. To se natrhalo, nastříhalo, byly tam celé litry tuše a malířské štětce. A malovali jsme nápisy. My jsme tehdy ještě znali azbuku, takže jsme psali rusky. Nápisy se věšely kolem Tesly po plotě. Celý plot kolem Tesly byl jimi ověšený. Psali jsme tam něco jako ZACHVATČIKI, IDÍTĚ DAMOJ! Okupanti, běžte domů!
Toho 21. srpna tady jelo plno obrněných transportérů. U nynějšího autobusového nádraží proti mně taky jeden vyjel. Byla to hrůza. Člověk dostane vztek. Když vidíte ten obrovský kovový kolos jak se valí ulicí, tak jste bezmocná. I předseda strany v Tesle tenkrát řekl "To by chtělo samopal a střílet!" Tenkrát. Za pár dní už mluvil jinak. Pamatuji si, že se říkalo, žádnou vodu okupantům nedávejte! Nedávejte jim vůbec nic. Na polích u hřbitova se utábořili Poláci... takže ta voda se jim možná nakonec dávala. "


Panu Ludvíku Zrůstkovi bylo v osmašedesátém 24 let. Byl ženatý a s manželkou očekávali narození prvního dítěte. K událostem z 21. srpna říká:

"Bydleli jsme u rodičů v domku u pivovaru. Jedenadvacátého jsem se probudil a maminka se mě ptala jestli jsem slyšel v noci ten rachot? Že nad námi celou noc lítala letadla. Já jsem spal jak zabitej, takže jsem samozřejmě nic nevěděl. Moje první reakce byla sbalit fotoaparát a do Prahy. Protože jsem tam měl sestru. Moje manželka ale řekla: "To ani náhodou, vždyť tě tam zastřelej." Tak jsem to vzdal a zůstal v Lanškrouně.
Bydleli jsme tehdy v podkrovním pokojíku a slyšel jsem jak dole projíždějí nějaká vozidla. Obrněné transportéry. A tak jsem otevřel okno a fotil. Udělal jsem dva snímky. Když se jeden z transportérů blížil, podíval se řidič přímo nahoru a když viděl že fotím, ťukal si na čelo. To je můj jediný zážitek, víc jsem bohužel nevyfotil. Jestli jsem se bál? Nevím... byl jsem mladej kluk, tak mi tehdy ještě nedocházelo, že by se mohlo něco stát.
Dozvěděl jsem se taky, že na Laudoně, na té silnici co se klikatí dolů do Lanškrouna, stojí vojenská kolona. Vzali jsme si kola a jeli se tam podívat. Byla tam kolona polských vojáků v automobilech, myslím že tam byly taky transportéry a nákladní vozy plné vojáků. Dali jsme se s nimi do řeči. Byli to normální kluci a my jsme jim říkali, že žádná kontrarevoluce se tady nekoná. Dokonce nějaký pán tam měl tranzistorové rádio a tak jim dával poslechnout zprávy z pražského rozhlasu. Oni říkali "My za to nemůžeme, dostali jsme rozkaz a v případě neuposlechnutí nám hrozí trest smrti." Pro ně to byla válečná situace. A taky jsme viděli jejich reakci, když se k nim blížil nějaký nadřízený. To byla panika! Bylo vidět, že se fakt bojí! Ihned naskákali zpátky do aut. Ti kluci měli žízeň a asi to dali najevo. Nějaký pán vzal kolo a sjel buď domů nebo do obchodu. Přivezl tašku plnou lahví nějaké minerálky. Brali jsme to tak, že ti kluci za to nemůžou. Že to dostali rozkazem, patřili pod Varšavskou smlouvu ... prostě museli. V Lanškrouně byli jenom Poláci, ti byli umírnění, dalo se s nimi bavit. Měli taky strach, nevěděli co se bude dít dál. Kam pojedou a jak tam budou dlouho.
Sestra mně později vyprávěla zážitky z Prahy, mimo jiné i to, že se dostala do ohrožení života. Tenkrát se nosily černé pásky a trikolóry. Sestra říkala, že k ní přistoupil ruský důstojník a poručil ji ať si pásku i trikolóru sundá. Ona říkala, že nemá proč, že drží smutek za babičku, která umřela. Důstojník se rozzuřil a vytáhl na ni pistoli. Sestra přiznala, že tehdy dostala strach. Tak si černou pásku i trikolóru odepnula. Důstojník jí vše vytrhl z ruky, praštil s tím na zem a šlapal po tom jak šílenej.
Je zajímavý, že těsně před invazí jsem napsal takový legrační plakát v šatně v Pakovce, kde se psaly všelijaké blbůstky po zdech a na skříňky. Já jsem to napsal na kus papíru a pověsil. A tam bylo napsaný TAK NÁM ZABILI FERDINANDA. Udělal jsem to, aniž bych tušil, že se něco stane. Krátce po invazi, to se nedalo jen tak nečinně sedět a čekat, jsem vyvěšoval dva velký transparenty. Bylo na nich napsáno ZA DUBČEKEM, SVOBODOU, PAKOVÁCI HRDĚ JDOU. Výplod mladýho mozku. A pověsil jsem je na budovu Pakovky. Dodneška se divím, že mně to prošlo."


Panu Josefu Mastnému bylo právě 39 let a pracoval v Tesle Lanškroun. K tomu, co se v době vstupu okupačních vojsk na Lanškrounsku dělo, uvádí:

"Situace mezi občany byla v tu dobu velice napjatá. Vzpomínám si na událost, která se odehrála nedaleko Lanškrouna, na Laudoně. Došlo k ní v ranních hodinách při přesunu sovětských vojsk z Moravy (od Štítů) směrem k Lanškrounu.
Do Tesly došla zpráva, že na Laudoně odpočívají vojska před vjezdem do Lanškrouna. Jak to tak bývá, vylezlo několik zvědavců na střechu administrativní budovy, aby pozorovali co vojáci dělají. Několik odvážlivců pozvalo na střechu i tehdejší pracovnici redakce závodního časopisu Svět kolem nás, aby mohla pracujícím tlumočit jak se vojáci baví a že se právě občerstvují před další cestou. To však nebyla pravda. Ještě téhož dne jsme se dozvěděli, že na Laudoně lesní dělníci vojákům zatarasili průjezd pokácenými stromy. Nejednalo se tedy o odpočinek, ale vojsku nezbývalo nic jiného než se utábořit, protože probíhalo vyjednávání o uvolnění průjezdu armádě.
Po čase byl celý případ projednáván na tehdejších stranických orgánech a hledal se viník – kdo dal pokyn ke kácení stromů do vozovky? Obviněn byl tehdejší hajný, který byl členem strany a svým podřízeným v akci nezabránil. Jeho nadřízeným orgánem byl v té době Lesní závod v Lanškrouně řízený Okresní správou lesů v Ústí nad Orlicí a samozřejmě politický orgán KSČ.
Ten rozhodl vyloučit hajného z KSČ a pro ztrátu důvěry mu odebrat brokové a kulové zbraně, které v souvislosti se svým povoláním vlastnil. Dále bylo rozhodnuto, že bude vyloučen z Mysliveckého svazu.
V obci nastalo velké jednání a veřejný posměch, že mají hajného bez důvěry a bez zbraní. Po nějaké době se tato křivda údajně projednávala na stranických schůzích a hajnému bylo navrženo, aby se veřejnosti za své neuvážené rozhodnutí omluvil. Učiní-li tak, bude mu vráceno členství v KSČ i všechny zbraně. Hajný se však omluvit odmítl. Po krátké době těžce onemocněl, odešel do důchodu a po čase bohužel zemřel."

S poděkováním paní Zdeně Činčalové, panu Josefu Mastnému a panu Ludvíku Zrůstkovi za ochotu podělit se s návštěvníky webu o své vzpomínky
Marie Hrynečková
(rozhovory vznikly v roce 2008)


Tak zvané Pražské jaro 1968 začalo 5. ledna 1968, kdy byl prvním tajemníkem ÚV KSČ zvolen Alexander Dubček (1921-1992), zastánce reforem a svobodnější socialistické společnosti - socialismu s lidskou tváří. Byl spuštěn proces částečné demokratizace. Zmizela cenzura, lidé mohli cestovat do zahraničí. Svobodnější byla kulturní i politická scéna. Sovětskému svazu se ale prozápadní orientace Československa nezamlouvala a veškeré naděje ukončil útok na naši zemi.

Co se 21. srpna v republice dělo?

20. srpen 23 hod. Vojenské jednotky pěti zemí - SSSR, PLR, BLR, NDR, MLR - odhadované v prvé fázi na 200 tisíc mužů a později na půl miliónu – překračují státní hranici Československa.

21. srpen 2 hod. Na letišti v Ruzyni začínají přistávat v minutových intervalech sovětské vojenské letouny AN-12 s vojáky a těžkou bojovou technikou.

21. srpen 8:15 hod.Projev presidenta republiky L. Svobody, přenášený Čs. rozhlasem, vyzývá zachovat rozvahu a naprostý klid.

21. srpen krátce před 9 hod. dočasně umlkli hlasatelé pražského rozhlasu. Budovu obsazují sovětští vojáci, je slyšet rachot kulometných a samopalných salv a československá státní hymna.

21. srpen 12:00 hod. Generální dvouminutová protestní stávka proti okupaci naší země.

21. srpen 12:30 hod. Pražská záchranná služba informuje, že v nemocnici je 25 raněných od rozhlasu, z Klárova a Václavského náměstí, zraněni byli střelnou zbraní. Jsou již také mrtví.

21. srpen 14:00 hod. Autobusová a tramvajová doprava v Praze je úplně zastavena. Nejsou pohonné hmoty, protože n. p. Benzina byl okupován cizími vojsky.

Zdroj: tzv. ČERNÁ KNIHA – Sedm pražských dnů 21. - 27. srpen 1968

Podle posledních zpřesněných údajů bylo v tehdejším Československu zabito při vpádu okupačních armád 108 lidí, těžce zraněných bylo asi pět set, počty lehce zraněných se počítají na stovky. Tyto údaje zveřejnil Ústav pro studium totalitních režimů.


Foto obrněných transportérů: Ludvík Zrůstek
Zápisy z Kroniky města Lanškroun poskytlo Městské muzeum, Lanškroun