Rozhovor: V kytarové ordinaci se kytary navracejí do života

„Moje láska ke kytarám mě donutila, abych nebyl naštvaný, když mi neladí a prostě něco udělal,“ říká Mirek Volák. Kytarová ordinace, jak nazývá místo, kde elektrické i akustické kytary navrací do života, je jeho velkým koníčkem.

Proč kytarová ordinace a ne pouhá opravna kytar?
Přišlo mi to zajímavější (směje se). No, je to taky o diagnostice. Protože kluk mi přinese kytaru a řekne: „Hele ona nehraje, je nějaká nemocná.“ Musím ji proměřit a přijít na to, co jí je. Takže to dám do kupy. Jsem strašně rád, když to potom funguje. Když lidi řeknou: „Díky, ono to zase hraje.“

Kde má tento váš koníček počátek?
Asi před pěti lety jsou si koupil v bazaru staré kytary, některá byla třeba vzhledově krásná, ale drnčela nebo tam byla špatná elektrika. Tak jsem se různě vyptával kamarádů, zjišťoval na internetu, studoval videa jak se co opravuje, kouknul se samozřejmě i ke konkurenci a začalo mě to bavit.

Co patří k nejčastějším závadám?
Často mně lidi přinesou kytaru, že jim spadla na zem. Když spadne na tvrdý podklad, odloupne se lak a je průšvih. Většinou je to taky o tom, že jsou vymačkaný pražce. Je to tím, že někde ta struna drnčí, pražce už nejsou rovný, dají se přebrousit. Někdy se ale stane, že se musí vyměnit, to není problém.

Která oprava je nejjednodušší?
Nejjednodušší je výměna strun a seřízení dohmatu. Když už tu kterou kytaru držím v ruce, ať na ní dělám cokoliv, je automatické, že z ní otřu prach, oživím hmatník, mrknu na pražce jestli je vše OK a přeleštím lak. Dotáhnu a promažu ladící mechaniku a pak už může k majiteli.

A která je nejnáročnější?
Nejnáročnější je oprava laku po pádu kytary na zem, když je někomu líto dát 30 korun a vyměnit čep za zámek. Snadnější je oprava když je lak černý. Nejsložitější je, když praskne lak a udělá se dolík na hraně těla, které je pouze lakované a struktura dřeva je vidět. To je nekonečná práce leštění, broušení, lakování a pořád dokola.

Trvá taková oprava dlouho?
Některou kytaru dělám deset minut. Vyměním třeba jenom pražec, povolím struny, vytluču starý a dám tam nový, nasadím struny, naladím v oktávách, aby to sedělo a je po problému. Za chvíli si to může odnést. A pak je třeba problém. Měl jsem tady basovku, která měla zlomený krk. Dělal jsem ji týden nebo čtrnáct dní. Je škoda to vyhodit, můžeme to zkusit spravit, že? Zatím se daří.

Jaká je vaše původní profese?
Profesí jsem malíř natěrač, takže mám hodně blízko k opravám těla kytary. Zalakuju, vybrousím, vyleštím, vytmelím... Samozřejmě když mně přijde prasklá kytara, tak to dokážu spravit.

Z jakého okruhu k vám jezdí muzikanti?
V Lanškrouně jsem sám, jezdí sem i lidé z okolí... dokonce tady byl nedávno kluk až ze Znojma.

Dostal se vám do rukou nějaký hodně zajímavý kousek?
No, byl tady kluk, co hraje v celkem známé skupině. Přijel s kytarou Fender Mustang v ceně tak kolem třiceti tisíc.

Chystáte nějakou novinku?
V nejbližší době se budu věnovat výrobě nultých pražců z hovězí kosti. Je to lepší, než kupovaný plast.

Kolik kytar máte vy osobně?
Asi jedenáct.

A zahrajete si alespoň občas na všechny?
No, někdy je střídám. Když člověk přinese druhou kytaru, tak ženská řekne: „A tu starou prodáš?“ Tak to ne, to se nedělá. Každá kytara má svůj specifický zvuk a vzhledově je každá jiná. Třeba typ Stratocaster má zvonivý zvuk, typ Les Paul má zvuk hutnější a kulatější. Každá kytara má svoji vnější i vnitřní krásu. Akustické kytary nevyjímaje. Záleží z jakého dřeva je vyrobená, jaký má lak a mnoho dalších technických detailů způsobuje originalitu každého kusu.
Asi i proto, že mi je líto starých vraků co někdo vyhodí, myslím, že by se mělo zkusit udělat něco pro to, aby zase hrály. Ale když je opravdu neopravitelný kus a vypadá to, že by byla oprava dražší, než nová kytara, umím ji oživit i jinak. Udělám z ní poličku na miniatury. Jednu mám navíc, kdyby někdo chtěl, tak ji daruju.

Jakému žánru se věnujete?
Na kytaru hraju od vojny. Takový trampský odrhovačky do hospody a rockový balady. Nebo si pustím na youtubu nějaký blues a hraju do sluchátek. Strašně mě to baví.

S poděkováním za rozhovor

Marie Hrynečková