Ze stanu přímo do srdce

Někdy vypadá anděl jako maminka, jindy jako lékař a někdy jako paní hospodská. Stanislava Zachařová z Kempu Knoflík v Lanškrouně přijala cizího člověka, který přišel o bydlení. Brala ho jako svého dědu.

Osm let mu poskytovala střechu nad hlavou, naučila ho řádu, pomohla mu splatit dluhy. Na konci letošních prázdnin jí zemřel v náručí.

Jednoho dne v červnu 2003 přivezl Zdeňka do kempu Knoflík jeho syn. Postavil mu tam stan, a odjel. „Postupně jsme se se Zdeňkem poznávali a sbližovali. Vždycky přišel za mnou do kuchyně, dal si polévku a pomohl mi uklidit,“ popisovala paní Zachařová. Když po čtyřech měsících nastal podzim, a majitelka kempu zjistila, že Zdeněk nemá kde bydlet, nabídla mu v kempu místnůstku 2x2 metry. Ta se stala na osm let jeho domovem. Zdeněk našel ve Stáně milující „dceru“ a pochopení.

„Zdenda byl neskutečně hodný a pozitivní člověk, to jsem věděla od prvního pohledu. Byl sice neupravený a bezzubý, ale také skromný, tichý, nenáročný. A měl to v životě těžké,“ uvedla paní Zachařová. „Od malička vyrůstal v dětském domově. Byl tam šťastnější než doma. Po vyučení se oženil. Obě jeho ženy od něj odešly, druhá mu zanechala i syna.“

Stanislava Zachařová provozuje hospodu v Kempu Knoflík, kde denně vaří více než stovku obědů. Každé ráno vstává ve dvě hodiny, aby připravila vše potřebné. V sedm nastupují brigádnice a dokončují pokrmy, které pak rodiče s přítelem rozvážejí po městě a okolí. „Ráno mi Zdeněk vždy pomohl. Naučila jsem ho, že musí o sebe dbát, že si musí vzít každý den čisté tričko, že na spaní musí mít také čisté tričko. Pracoval v supermarketu, odkud ho po třech letech propustili, protože by mu museli přidat. Vydělané peníze jsme dávali do obálek, aby splatil dluhy. A to se nám podařilo! Měl třeba nedoplatek u energetické společnosti šedesát korun, který mu za ta léta vyrostl na šest tisíc.“

Zdeněk se vyléčil z rakoviny. Když se však nemoc po čase vrátila, řekl Stáně, že už nechce podstoupit žádné chemoterapie ani léčení v nemocnici, protože ví, že už tady dlouho nebude. A tak se Stáňa u své práce ještě intenzivně starala o umírajícího kamaráda. „Ty čtyři týdny byly nesmírně náročné - hygiena, krmení, spala jsem u něj na podlaze, protože nechtěl jít do větší místnosti našeho bytu. Denně jsem spala tři hodiny. Už jsem to nezvládala, a tak jsem začala spolupracovat s domácím hospicem.“

Domácí hospic Alfa-Omega, který provozuje Oblastní charita Ústí nad Orlicí, byl pro Stáňu velkou pomocí. Poprvé v životě byla nablízku umírajícímu. Poprvé v životě viděla člověka, který trpí, a ona mu nemůže pomoci. „Měl rakovinu v páteři, v krku, doslova mu požírala tkáň v obličeji, takže na něj nebyl hezký pohled. Všechno ho bolelo, tak dostal silnější léky na bolest. Kdykoliv jsem mohla sestřičkám zavolat, a také mi denně pomáhaly. Jednou jsem si Zdendu posadila na posteli, a on mi zemřel v náručí…“
Když Zdeněk zemřel, bylo mu 64 let. „Byl z těch lidí, kterých si normálně nevšimnete, až když tady nejsou, zjistíte, jak moc vám chybí. Nesmírně hodný, laskavý muž, který dával energii druhým.“

Se soucitem přijmout cizího člověka a přilnout k němu – to je konání hodné anděla. Andělé totiž vědí, že každý někdy potřebuje pomoc. Místo křídel mají unavené ruce a bolavá záda, často jsou nevyspalí.

Zdeněk měl v životě smůlu: narodil se do rodiny, která mu nedala pocit jistoty, potkal řadu lidí, kteří se přiživili na jeho prostotě či nevědomosti. Životní smůlu mu ale vynahradila paní Zachařová, protože Zdeňkovi udělala místo uprostřed svého srdce. Dala mu domov, péči a možnost odejít ze života klidně a smířeně.

Příběh sepsala Iva Marková