„V Arménii jako by se zastavil čas,“ říká Michaela Kroulíková

V rámci svého studia se na dlouhodobou praxi v zahraničí dostala jednadvacetiletá Michaela Kroulíková z Horní Čermné. Michaela strávila tři měsíce v Arménii, kde pracovala v Caritas Armenia, cestovala a poznávala arménskou kulturu.

Jak jste se dostala k cestě do Arménie? Proč zrovna Arménie?
Do Arménie jsem měla možnost jet v rámci studia na CARITAS – Vyšší odborné škole sociální Olomouc a paralelně v rámci studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Do Arménie jsem neplánovala dřív jet, ani jsem kloudně nevěděla, kde se Arménie nachází, až po naskytnutí možnosti jet tam na praxi. Protože studuji obor sociální a humanitární práce, máme ve druhém ročníku povinnou tříměsíční praxi v zahraničí. Arménii jsem si vybrala po dlouhém váhání mezi Srbskem a Makedonií. Zatímco Makedonie a Srbsko patří do Evropy a jejich kultura i příroda se zas tolik neliší od té naší, Arménie je pomyslnou hranicí s Asií, je to země ležící ve vysoké nadmořské výšce, takže jsem zvolila Arménii pro její odlišnou přírodu, zajímavou kulturu a dosud nevyjasněnou historii. A také pro možnost praxe s několika cílovými skupinami.

Podle jakých kritérií jste si mohli vybírat země?
Hlavním kritériem je jazyk země. Některé země vyžadují na praxi plynulou řeč, například Španělsko, jinde zase požadují aspoň základy buď rodného nebo druhého nejrozšířenějšího jazyka jako třeba v Makedonii nebo právě Arménii. Škola nám sama nabízí několik zemí, kde spolupracuje s pracovišti, do kterých můžeme jet na praxi. Země jsme si vybírali sami podle vlastních přání a preferencí a se spolužáky jsme se zúčastnili výběrového řízení. Dalším kritériem je také cílová skupina, se kterou chceme pracovat, například pro Arménii to byli senioři, děti a lidé s postižením, děti ze sociálně slabých rodin a pro Maltu a Španělsko zase migranti. A protože si 70% z výdajů na praxi hradíme sami, byly v některých případech kritériem i finance. Do každé země a zařízení jezdí buď jeden, nebo dva studenti, podle přání zařízení. Do Arménie mohou vycestovat také 2 studenti, což byl další důvod mého výběru, protože jsem nechtěla být na praxi sama.

Jaké země byly v nabídce?
Nabídka pracovišť se neustále obměňuje. Tento rok jsme s mými spolužáky navštívili 15 zemí: Arménie, Ázerbajdžán, Gruzie, Etiopie, Španělsko, Mexiko, Uganda, Indie, Srí Lanka, Finsko, Francie – Mayotte, Malta, Slovensko, Rumunsko a Makedonie. V minulých letech byla praxe také v Řecku, Nizozemí, Srbsku, Nepálu, na Ukrajině (kam spolužáci letos nemohli kvůli nepokojům vycestovat), Jamajce a Haity. Student si může vybrat i vlastní zařízení a zemi, potřebuje k tomu však doložit spoustu materiálů o důvěryhodnosti zařízení, získat mentora – osobu, která na něj bude při praxi dohlížet, a to není vždy jednoduchá záležitost.

Jaký byl Váš účel cesty? Jaká byla Vaše hlavní náplň pobytu?
Hlavním účelem cesty byla praxe v zařízení charity - Caritas Armenia. Vzhledem k tomu, že v Arménii bylo v roce 1988 zemětřesení, vznikla tam spousta humanitárních projektů, některé fungují i dodnes, a dále tam jsou podobné sociální služby a aktivity jako u nás.
Hlavní náplní tedy byla praxe v charitě, kde fungují programy pro seniory, pro děti, pro rozvoj vesnic a regionů, informovanost občanů. Podílela jsem se na několika programech, které jsem si sama mohla zvolit. Byla jsem v denním centru, kde se senioři schází a povídají si, hrají hry, někdy jsou pro ně připraveny zábavné nebo kulturní programy. Dále jsem navštěvovala projekt Homecare – ošetřovatelská služba, která pomáhá seniorům doma. Také jsem byla v denním centru pro děti s kombinovaným postižením Aregak.
Hledala jsem i jiné organizace v Arménii, kde bych mohla projevit více vlastní iniciativy, protože v charitních zařízeních měli dostatek nebo možná i přebytek pracovníků a dobrovolníků, takže byly dny, kdy jsem se cítila poněkud nevyužitá. Nejvíce se mi zalíbila organizace Sester matky Terezy, které si říkají Misionářky lásky. Tyto sestry po zemětřesení postavily sirotčinec pro děti s postižením. Sirotčinec funguje už 26 let a spousta dětí nemá kam jinam jít, vyrostly v něm. Takže už v něm nejsou jenom děti ale i dospělí. Velká výhoda byla, že se v tomto centru mluví anglicky, protože se sestry střídají a jsou z různých koutů světa, takže je tu angličtina společný jazyk, kterým mluví i děti. Také jsem si tam našla i kamarády, mnohem více než v charitě. Říkali mi, že se za nimi mám podívat třeba na líbánky.

Kde jste v Arménii pobývala?
Nejvíc času jsem trávila v druhém největším městě Arménie Gjumri, kde jsem bydlela u paní, která pracuje v charitě, ale později jsem se kvůli jejím rodinným problémům musela přestěhovat, tak jsem bydlela v pokojíku pro dobrovolníky, který byl v centru charity. Ale lepší to bylo v rodině, kde jsem poznávala arménský všední život.

Podívala jste se i na jiná místa v Arménii než do města Gjurmi?
Týden jsem byla v hlavním městě Jerevanu, týden ve Spitaku a pár dní ve Vanadzoru. Po naší praxi jsem také byla 10 dní v Gruzii. Všechny víkendy jsem měla volno, také bylo kolem Velikonoc několik dní volna, takže na cestování byl čas. Díky lidem, se kterými mě pracovníci charity seznámili, jsme spolu se spolužačkou procestovaly opravdu hodně míst a památek po celé Arménii. Kdybychom tyto lidi neznaly, asi bychom toho viděly o hodně méně, jelikož cestovat po Arménii se dá nejlépe stopem, což mě nelákalo vyzkoušet. Vlaky jezdí pouze mezi 2 největšími městy jen třikrát denně a maršutky – kavkazské autobusy ve stylu dodávky – jezdí také po hlavních trasách a nikde nemají jízdní řád ani zastávky během cesty, musíte si na ně mávnout, pokud chcete nastoupit jinde než na hlavním nádraží nebo vystoupit na konečné.

Která místa se Vám líbila nejvíce?
Mám asi dvě nejoblíbenější místa. Jedno je u Gjumry, asi 7 km za městem, jedná se o starý chrám Marmashen, kde je krásná příroda, vodní nádrž a výhled na největší horu.
Také se mi líbilo u největšího jezera na Kavkazu - Sevan.

V čem se podle Vás nejvíce liší život v Arménii a tady? Co Vás tam nejvíce překvapilo?
V Arménii jako by se zastavil čas. Na lidech to sice nepoznáte, protože jsou oblečeni podle nejnovější módy jak ženy, tak muži. Některé domy ale vypadají, jako by měly každou chvíli spadnout, hlavní silnice jsou samá díra, na okrajích měst jsou jen rozestavěné paneláky už přes 20 let. Je zde mnohem větší nezaměstnanost, protože po zemětřesení se arménské fabriky neuvedly znovu do chodu a tak spoustu mladých lidí odchází za prací do Ruska. Kdo má auta, snaží si přivydělat jako taxikář. Je tu také povinná vojna, Arménie má totiž stále nevyjasněnou minulost s Tureckem a Ázerbajdžánem o území. I přesto jsou však lidé velice přátelští, až vám to možná přijde nenormální, protože u nás už na to nejsme tolik zvyklí. Lidé v autobusu, v taxíkách si s vámi povídají, všichni pracovníci charity si s námi chtěli povídat, pořád se nás ptali, jestli nám něco nechybí. Překvapilo mě, že i mezi sebou nemají konflikty, ředitelé se nechovají nadřízeně, lidé se ohlížejí na ostatní. Ale stejně jako u nás se už v hlavním městě lidé nezajímají tolik o druhé kolem sebe a nejvíc je zajímá jejich kariéra.

Když srovnáte charitu u nás a v Arménii vidíte nějaký velký rozdíl?
Musím říct, že jsem u nás nenavštívila tolik charitních projektů jako v Arménii. V Arménii jsem byla přímo v hlavním centru celé charity a u nás jsem takovou možnost neměla. Hlavní rozdíl obecně celého neziskového sektoru v Arménii je financování. Charita a další služby jsou závislí na spolupráci a sponzorech ze zahraničí, hlavně z Evropy. Několik charitních projektů, například Aregak – centrum pro děti s postižením, je celé financováno charitou z Rakouska, dalšími donory jsou Německo, Španělsko, Polsko a další. Charita v Arménii nedostává na své služby peníze od státu, celá ekonomika je poměrně chudá a co jsem slyšela, tak také hodně zkorumpovaná. Pokud by některý ze sponzorů ukončil spolupráci, pravděpodobně by skončil celý projekt.

Měla jste možnost zjistit, jak v Arménii funguje školství, zdravotnictví?
S fungováním zdravotnictví jsem se nesetkala. Školství tam má v základě stejný systém jako u nás. Rozdíl je v tom, že v Arménii si svoje vzdělání vlastně koupíte. Některé střední školy už jsou placené a vysoké školy jsou placené všechny. Nárok na titul tak má pouze ten, kdo na to má peníze. A pokud máte peníze, je téměř jisté, že školu doděláte. Z peněz studentů jsou placeni učitelé, takže by jejich slovy „byli sami proti sobě, kdyby studenty vyhazovali“. Pokud se jim nepodaří zkouška, student opakuje ročník, ale na škole nekončí. Díky tomuto faktu se studenti na školách neučí tolik, jako u nás, protože nemají takovou motivaci. Ti nadanější se snaží dostat na školu v Rusku nebo v Evropě.

Chutnala Vám Arménská kuchyně?
Ano, i když musím říct, že na klasické české jídlo jsem se strašně moc těšila. Arménská kuchyně podává jídlo hlavně stylem švédských stolů. Nejsou tu obědy na talířích pro jednoho jako u nás v jídelnách a restauracích. Na stole je chleba, sýry, různé saláty, pelměně (těsto plněné masem), pirožky, vajíčka, ovoce, zapečené maso, někdy i bramborová kaše, těstoviny nebo rýže. Ke všemu tu přikusují chlebové placky lavaš, dokonce si do něj balí brambory. Brambory najdete zabalené i v hotdogu. Neznají tu knedlíky, brambory hlavně smaží a nebývají jako příloha, ale jako hlavní chod. Jeden náš oběd v charitě se třeba skládal z bramborové kaše, špaget a chleba, což jsou pro nás všechno přílohy. S masem jsem se setkala jen v polévkách, nevaří maso s přílohami jako u nás.

Přivezla jste si s sebou něco na památku?
Velkou zásobu zážitků, zkušeností a náušnic. Tři měsíce v zahraničí mi přinesli jak pozitivní, tak negativní zkušenosti jak ze stránky profesní, tak osobní. V Arménii je spoustu trhů, kde jsou věci kolikrát levnější jak u nás, takže jako milovnice náušnic jsem si jich přivezla několik.

Myslíte si, že se do Arménie někdy vrátíte?
V blízkých 3 letech asi ne, to chci dodělat školu, ale byla bych ráda, kdybych se tam mohla ještě někdy podívat. Vrátila bych se tam hlavně jako turista, třeba to tam někomu ukázat.

Chystáte se do budoucna na nějakou podobnou výpravu?
Po škole a před zaměstnáním bych ještě ráda někam vycestovala na podobně dlouhou dobu. Humanitární pracovník v pravém slova smyslu ze mě ale asi nebude, protože mám Čechy a hlavně svoji rodinu a přátelé moc ráda a nedokázala bych si představit, že bych je měla často a nepředvídatelně opouštět a vyrážet na mise do míst, kde jsou nepokoje nebo nemoci, jako třeba teď na několika místech světa. Všechny humanitární pracovníky ale budu vždycky obdivovat.

Děkuji za rozhovor a přeji spoustu cestovatelských zážitků
Pavlína Hajzlerová

Foto: archiv Michaely Kroulíkové