Názor: Smuteční síň

V životě člověka se slušným vychováním jsou situace, kterým se nevyhne. Jednou z nich je i rozloučení s člověkem, který zemřel. Taková věc – pokud se koná - tak buď v kostele anebo ve smuteční síni. Lanškroun má také jednu takovou, kterou nám město právě zrekonstruovalo, abychom se v ní cítili lépe.

Lanškrounská smuteční síň pamatovala od své poslední úpravy dobu před sovětskou okupací v roce 1968 a do letošního roku se prakticky nezměnila. Určitě se najde mezi námi velmi málo lidí, kteří se její návštěvě vyhnuli. Předpokládám, že se shodneme na tom, že to bylo při vyšší návštěvnosti smutečních hostů spíše utrpením: Málo míst k sezení (přeci jenom na takové akce chodí ponejvíce lidé, kteří nevydrží půl hodiny stát), málo prostoru ke stání, nedýchatelný vzduch a úzký prostor k procházení, tedy pokud jste chtěli k rakvi položit květinu a kondolovat příbuzným.

Člověk by si řekl, že když prošla smuteční síň rekonstrukcí, určitě bylo přihlédnuto ke zkušenostem let minulých a bolavá místa byla vyřešena. Ne tak v Lanškrouně. Máme rádoby novou smuteční síň, ovšem z praktického hlediska je to stále katastrofa. Napadá mne pouze jediný příměr: „Exkrement zabalený do pozlaceného papíru je stále jenom exkrement.“ (místo slova „exkrement“ si samozřejmě dosaďte ryze české slovo, které vás napadne jako první, když se řekne písmeno „H“).

Po ideové stránce měl na starosti rekonstrukci náš městský architekt, jehož osoba rozděluje Lanškroun na dva tábory – jeden, který mu fandí a druhý, který ho nemůže ani cítit. Pokud mohu mluvit za sebe, některá jeho díla se mi líbí a některá mi prostě připadají jako pěst na oko. V každém případě bude lanškrounská smuteční síň patřit spíše do oblasti, kterou bych – způsobem známkování jako ve škole – zařadil do kategorie „dostatečný“.

Na vlastní oči jsem viděl novou smuteční síň až při jejím (ať to zní jakkoli) „premiérovém“ obřadu a měl jsem z toho rozporuplné pocity. Začnu tím pozitivním: Nad vystavenou rakví je plocha pro zpětnou projekci, kde mohou být promítány fotografie zesnulého. Na konci obřadu světla v síni zhasnou, v prostou za rakví se rozsvítí oslnivé bílé světlo a rakev do tohoto prostoru zajede, přičemž se za ní zavřou posuvné dveře. Jako symbolika nádherné. Zároveň se mi líbí akvarely po pravé straně síně, i když z nich může mít někdo mrazivý pocit. Vypovídají o místu, na kterém se nacházíte, více než slova. V síni jsou pěkná stropní svítidla. V prostoru objektu jsou taktéž nové toalety. Je tam vzduchotechnika, takže na omdlení z nedostatku kyslíku asi už nedojde. Tím výčet pozitiv (z mého pohledu) končí.

Následují věci, které mne konsternovaly: Lidí si sedlo zhruba stejně, vyhrazený prostor pro kapelu byl zmenšen na polovinu, přičemž druhou polovinu mohli využít hosté, kteří ale (asi tak nějak ze zvyku) nahoru nešli. Budiž, časem si zvyknou. Prostor mezi lavicemi je ještě užší než býval, takže když chodí hosté kondolovat příbuzným (kteří sedí logicky vepředu), tak po sobě hosté prostě šlapou, protože se musí stejnou uličkou, kterou se dostali dopředu, vracet. Pokud se na vás nedostane uvnitř místo, můžete koukat skrz zavřené okno (v zimě) nebo stát nad někým sedícím u okna otevřeného (jako v tramvaji).

Byl jsem se na smuteční síň podívat mimo dobu obřadu, abych viděl nejenom to, čemu v mém oboru říkáme „front-end“, ale i „back-end“, tedy servisní zónu nebo – chcete-li – zadní část objektu, kam nemá běžný smrtelník přístup. Teď mne napadá, že „smrtelník“ je vlastně v tomto případě velmi příhodné slovo.

Tato část budovy sestává z prostoru, kam zajede rakev na konci obřadu. Je zde také toaleta a zamýšlený prostor, kde by do začátku obřadu čekali příbuzní. Protože ale chybělo při projektování něco, čemu se říká „selský rozum“, je tu pár vedlejších škod (američané pro to mají přímo termín „collateral damages“).

Například v prostoru pro příbuzné je technika pro ovládání mikrofonu řečníka a spouštění reprodukované hudby. Ovládání osvětlení a pojezdových dveří a rakve je na opačné straně prostoru. To je svým způsobem bagatelní záležitost, ale dokresluje to celkovou situaci celé akce. Určitě se dokážete vžít (zase to slovo!) do situace, že čekáte na začátek obřadu a před vámi se snaží nějaký technik zprovoznit reprodukovanou hudbu a mikrofon, nejde mu to, je nervózní. Situace za všechny prachy. Tedy pardon ne, za šest mega.

Pokud je víc pohřbů za sebou a vy jste pohřební služba, musíte mít v zadním prostoru připravené rakve se všemi zesnulými – přece s nimi nebudete jezdit „po dvoře“, když je venku docela frmol. Dokážete si představit, že do tohoto prostoru, kde jsou rakve, budete někoho vodit a že to těm lidem (myslím těm živým) nebude vadit? To je přece zvláštní, ne?

Mezi místností pro příbuzné a lavicí, kam by se měli posadit při obřadu, bývají věnce a květiny. Ano, také drobná záležitost, to se dá ošetřit tím, že tam prostě věnce a květiny nebudou.

Při prohlídce mne napadlo, že by mohli kondolující opouštět budovu francouzským oknem, které by bylo dokořán otevřené v místě před příbuznými. To je realizovatelné v létě, už ale vidím nadšené pohledy příbuzných, když na ně potáhne mráz. A také vidím nadšené pohledy nájemce, pokud budou hosté šlapat na rám, který je samozřejmě i ve spodní části okna.

Co říci závěrem? Klobouk dolů. Ale pouze jako hold pro zesnulé, nikoliv pro rekonstrukci smuteční síně. Když si dáte dohromady jedna a jedna a zjistíte, že celá rekonstrukce stála jako dva nové rodinné domy, tak vás musí notně napadnout otázka: „Kde udělali soudruzi z NDR chybu?“

Milan Schembera