„Už stačilo málo a to moje já každý škrtal si v diáři,“ znělo lanškrounským zámkem v závěrečné písni koncertu Marty Kubišové 11. února a bylo jasné, že všichni diváci jejímu vyznání přesně rozumějí. Do Lanškrouna s Martou Kubišovou přijel umělecký ředitel jejího domovského divadla Ungelt Milan Hein, na klavír doprovázel Karel Štolba. Recitál byl koncipován jako ohlédnutí za pěveckou dráhou legendární zpěvačky, která, jak sama říká, má dvě kariéry. Ty oddělila nechtěná dvacetiletá odmlka.
Marta Kubišová se po koncertě ještě chvíli zdržela, aby se setkala se svými příznivci a podepsala cédéčka. Dokonce i stihla s panem Františkem Černým, který přinesl více než 40 let staré černobílé fotky, zavzpomínat na své dva předchozí lanškrounské koncerty. První byl v Besedě, pravděpodobně v roce 1969, a druhý v kostele sv. Václava asi před sedmi lety. A chvilka se našla i na krátký rozhovor určený pro Lanškrounsko.cz:
V období, které jste ve své písni nazvala „němým obdobím“, jste prožila také velikou radost. Narodila se vám dcerka. Jak se jí teď daří?
Kateřině bylo letos v červnu třicet let, je vystudovaná publicistka. Teď momentálně hledá zaměstnání, protože před rokem dala výpověď, aby tam nezůstala sama s takovým nemilovaným šéfem. Jsem ráda, že mně alespoň pomáhá v pořadu Chcete mě?, který se mnou dělá.
Věřila jste v časech, kdy jste nemohla veřejně vystupovat, že to pomine a nadejde doba, kdy znovu zpívat budete?
Moc ne. Já jsem spíš byla připravená na to, že za 11 let půjdu do penze a že to už tak nějak doklepu.
O to větší radost jste musela mít když se to podařilo!
Ona to hned tak radost nebyla! Protože ty události se valily takovou rychlostí, až jsem z toho byla celá zaražená. Až pak mi to samozřejmě došlo.
Zato teď hodně koncertujete, cítíte se jako ryba ve vodě…?
To jo, ale zase na člověka padá taková odpovědnost, že přeci jenom už nemám ty síly a není taková, řekla bych, pružnost. Přece jenom něco jiného je mít vyřešené zázemí, mít doma maminku, babičku, bratra, postaráno o pejsky. Kdežto takto já tu ubohou Kateřinu ženu přes půl Prahy, říkám „Hele, nevrátíme se do půlnoci, musíš tam jet a musíš vyvenčit a nakrmit zvířata.“
A je něco, na co se do budoucna ještě hodně těšíte?
Je, ale já už to ani neříkám nahlas. Abych to nezakřikla.
Opravdu neprozradíte?
No… těším se na vnoučata, ale ono to teda ještě moc nevypadá.
Text: Marie Hrynečková
Foto: Hynek Brýdl, František Černý (koncert v Lanškrouně v roce 1969)
https://www.lanskrounsko.cz/en/bulletin/1201-jajsemja#sigProId303db598ba