Budapešť se klaněla našim nejmenším badmintonistům

Dva velké turnaje, tři velká vítězství našich třech hráčů. Byl to sen, za kterým jsme jeli v sedmi lidech do maďarské metropole. Vždyť z původně naší třináctičlenné výpravy  zbylo jen torzo kvůli chřipkové epidemii. Přesto jsme odolali při všech zápasech maďarské přesile. Celkem 156 dětí usilovalo o stupně vítězů a nakonec bylo pouze osmnáct těch nejšťastnějších, kterým všichni ve stoje tleskali.

Ale vše popořadě. Již cesta v pátek  4. 12. 2009 do Budapešti nebyla jednoduchá, protože každým kilometrem náš vlak nabíral zpoždění a my trnuli hrůzou při myšlence pohybu po neznámém městě místní dopravou.
„Světlem na konci tunelu“ ale  byla vzorná péče našeho maďarského kamaráda Lájoše Csandy, který nás trpělivě čekal na nádraží a ulehčoval nám velkou jazykovou bariéru. Ubytování na maďarsko-slovenském gymnáziu bylo také jeho velmi dobrým nápadem, přestože bylo na druhé straně města než tam, kde se konaly oba sportovní podniky. Slovensky mluvící personál na vrátnici gymnázia a Lájoš, který nechyběl jako tlumočník na žádném z turnajů byl naší velkou oporou.
Sobotní společný ranní nástup všech hráčů a jeho množství v nás všech stupňovalo nervozitu, která se projevila hlavně v prvních utkáních. Postupná aklimatizace v neznámém prostředí se projevila asi tak o hodinu později v tom, že naši nejzkušenější Adam Chrobák s Kačkou Stehlíkovou začali postupně drtit jednoho soupeře za druhým v kategorii devítiletých. Větší problémy se soupeři měla Míša Šemberová, která přece jen svými 11 odtrénovanými týdny nemohla stačit na tři roky hrající soupeřky. S blížícím se koncem prvního turnaje akcelerovaly výkony našich svěřenců a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Ovace zaplněné haly patřily jak Adamovi, tak Kačce i Míše. Velké putovní poháry, malé poháry nad hlavou a zlaté medaile na krku za první místa v kategoriích devítiletých a jedna bronzová medaile v U11 byly dostatečnou odměnou za úspěch našich barev. Sobotní turnaj byl završen společnou večeří s Maďary a naší malou soukromou oslavou v ubytovacích prostorách.
Zato nedělní turnaj byl pro nás do značné míry ovlivněn časem. Pro návrat domů jsme potřebovali opustit turnajovou halu hodinu po obědě. Byl to značný handicap na akci kde přibyli nové tváře z oddílu slovenského Prešova. Na tomto v pořadí druhém Mikulášském turnaji velel již sám zmiňovaný Lájoš Csanda, který měl vše zcela pod kontrolou. I když na našich hráčích byla vidět únava ze včerejšího turnaje tak pohled na další nové poháry a ceny pro vítěze jim vlil do žil novou krev. Opět bojovali jak o život a své soupeře občas převyšovali i o jednu třídu. Krátce před jednou hodinou musel pořadatel uznat kdo je nejlepší a předat ceny Kačce a Adamovi. Jen o chvíli později se naše vítězná výprava už řítila auty odpolední Budapeští k vlakovému nádraží Keleti při melodii skupiny Queen We are the Champions. Tak naše badmintonová mládež reprezentovala Lanškroun v Budapešti.