Živé knihy promluvily o době před 30 lety

Jak by to vypadalo, kdyby měly knihy místo písmenek ústa a mluvily? V "živé knihovně" si 7. listopadu roli hovořících knih vyzkoušely čtyři osobnosti – Jan Šebrle, Ivo Obr, Petra Brejšová a Zbigniew Czendlik. Čtenáře zajímala zejména témata vážící se k událostem roku 1989. Zalistujme tedy živými knihami a zastavme se u některých úryvků:

 Jan Šebrle „Moje cesta k sametové revoluci“

To, co mě hodně ovlivnilo, se stalo v červnu roku 1989. Pracoval jsem jako servisní technik technologických zařízení v Tesle na hybridech a společně s Petrem Skalou a Frantou Plívou jsme byli na služební cestě v Mnichově, kde jsme se zaučovali na laseru. Když jsem se vrátil, tak kudy jsem chodil, tudy jsem nadával jak to u nás za nic nestojí, že není spousta věcí k sehnání atd. Tenkrát mi můj šéf Laco Výtisk řekl: Honzo, ty musíš na léčení. VTS (Vědeckotechnická společnost) pořádala 18. října 1989 zájezd na veletrh Elektronika Moskva 89. A mě ta Moskva příšerně zklamala. Tam byla špína, nic nefungovalo, suchý záchod, žízeň jsme tam měli... Na té výstavě jsme byli s Jirkou Kráčmarem a zachránili nás ti Němci z Mnichova, kteří nás pozvali k nim do stánku, kde jsme se konečně mohli napít a něco sníst. Byl jsem hrozně zklamaný. Po návratu jsme dokonce zvažovali jestli neemigrovat. A tak jsme se tady o měsíc později samozřejmě zapojili do sametové revoluce.

Petra Brejšová „... A sedmnáct nám bylo let“

My jsme byli v roce 1989 ve třeťáku na Gymnáziu, naší třídní byla současná ředitelka paní doktorka Věra Šverclová. V Lanškrouně se o tom, co se 17. listopadu děje v Praze, vědělo minimum, zvlášť mezi námi, studenty. Vím, že 17. listopadu byl pátek a v tom dalším týdnu se to začalo odkrývat. Nás nejvíc děsilo, že bili děti. Mladé lidi.
My jsme byli dívčí třída a byla mezi námi spousta zvídavých a lehce přidrzlých spolužaček, které se nebály a ptaly se. Reakce některých pedagogů si pamatuji doteď. Opravdu pozitivně musím vzpomenout právě Věru Šverclovou, která přestože nevěděla jaké to bude mít důsledky, a pedagogové si pamatovaly důsledky roku 1968, tak ta nám tehdy řekla: Nevím, co se děje, ale studenti by se mlátit neměli. Nešlo ji o kariéru, ale o to, abychom si to nějak přebrali. A velmi podobně reagovala i současná paní učitelka Hejlová, dříve Smetanová. Ta byla tehdy hodně aktivní a myslím si, že byla potom aktivní i v Občanském fóru. To si pamatuji z těch prvních dní.
Ale já jsem tady měla hovořit o tom, jaké nám to přinášelo změny a první kulturní šoky. Někdo se po revoluci třeba najednou podíval k tetě do Německa, kterou ještě nikdy v životě neviděl. A teď se vrátil a byl nadšený z toho, že tam dávají zadarmo ty barevný katalogy do schránek. Nebo jsme se podívali poprvé v životě do Vídně. My jsme si dovezli vlnu a upletli si ty příšerný barevný svetry. Sice byly všechny stejný, ale byly barevný a byly jiný. Pro nás byly ty věci nový i v tom konzumním smyslu, co se dnes odsuzuje. V té době jsme z toho byli nadšení, opravdu jsme zažívali skoro kulturní šok. V Praze jsme byli dvakrát za život a najednou jsme začali vyjíždět někam, o čem se nám ani nesnilo. Holky jely dva roky poté do Turecka. Začaly se spojovat rodiny, které se neviděly třeba desítky let. Nebo se začaly svobodně vydávat noviny. Ta kreativita, která v lidech byla, se najednou mohla otevřít. Najednou jsme mohli do školy nosit trička s nápisy, kluci mohli mít vlasy delší než po uši... Ta svoboda naráz byla pro nás tak nová a udivující, že dnes to vypadá humorně.

Ivo Obr „Výpočetní technika 70 let“

Já jsem přišel do Východočeských papíren ze školy v roce 1972 a tenkrát byla výpočetní technika reprezentována strojně početní stanicí a firmou Aritma. Všechny informace se zaznamenávaly na děrné štítky a poté se zpracovávaly na mechanických strojích a tzv. tabelátorech... Pokud jde o vstupy do počítače, tak v roce 1979 přišlo do Pakovky z Anglie zařízení, kterému se říkalo Redifon a sloužilo k pořizování dat. Data se zadávala na klávesnici klasicky jako na dnešních PC, byla to taková předpotopní PCéčka a jeden centrální počítač. Data se pořizovala do tohoto počítače a výsledek byl data na magnetické pásce, která potom šla na hlavní sál, kde je počítač zpracoval a jak já říkám „sežvejkal“. Výstupem byla tzv. řádková tiskárna, která měla 132 znaků na řádek, měla tiskový kotouč, na kterém byla písmenka a kladívka a nekonečný papír s dírkami po obou stranách. Když tiskla, tak to byl pořádný rachot. Řekl bych, že 80 procent výstupů bylo tiskových na papír a další výstupy byly na magnetické pásky např. do archivů nebo se posílaly na generální ředitelství. Měly jsme tam taky pár technických úloh, které šly na děrnou pásku.
V roce 1989 to už bylo poměrně dál. Měli jsme tři počítače, dva vlastní sálové a jeden cizí. Tehdy ty počítače byly ale diametrálně jiné, než si je představují dnešní děti.

Zbigniew Czendlik „Život v nových barvách“

Pro mě byl revolučním rokem rok 1978, kdy byl papežem zvolen Karol Wojtyla, tedy papež Jan Pavel II. Když potom přijel v roce 1979 do Polska na návštěvu, tak při této příležitosti moji rodiče koupili barevný televizor Rubín 714, aby viděli papeže v barvách. Tehdy jsem byl v 8. třídě a byl to pro mě rok, kdy jsem se začal po duchovní stránce dívat na víru a všechno s tím spojené v barvách.
Potom přišel rok 1989, který byl revoluční i pro mě, protože jsem byl v květnu vysvěcen na kněze. To znamená, že něco končilo, něco začínalo. Letos jsem tedy měl 30 let od vysvěcení. Takže rok 1989 byl revoluční i v mém osobním životě.
A když jsem přijel v roce 1993 do Lanškrouna a nastoupil jsem na místo pátera Kacálka, pamatuji se, jak se to tady všechno proměňovalo. Nejprve ty fasády na domech byly takové cementové, šedé, podobně vypadali i lidé. Oni splývali s těmi šedými fasádami, ale postupně se ten život začal proměňovat. Tak jak se začalo měnit náměstí do barev, tak i my jsme se začali měnit. A pro mě je takovým ovocem roku 1989, že jsme začali žít barevnější, pestřejší, krásnější život. Ve všech směrech.

Marie Hrynečková

Foto:
1 - Ředitelka knihovny Radka Halberštátová zahajuje "půjčování živých knih".
2 - Zbigniew Czendlik, titul knihy „Život v nových barvách“
3 - Petra Brejšová, titul knihy „... A sedmnáct nám bylo let“
4 - Jan Šebrle, titul knihy "Moje cesta k sametové revoluci".
5 - Ivo Obr, titul knihy „Výpočetní technika 70 let“
9 - Studentky 3. ročníku Gymnázia Lanškroun začaly v březnu roku 1990 vydávat studentský časopis Tahák s podtitulem Vzorec na život z taháku nevyčteš. Slovo vydávat je možná trochu nadnesené. Psaly ho na psacím stroji a poté v nepříliš dobré kvalitě kopírovaly. Redakční radu tvořily Alena Benešová, Martina Hrynečková, Pavla Sotonová a Petra Šrámková. Poté v novém školním roce 1990/91 redakční štafetu převzali Z. Kročáková, J. + V. Srdečná, S. Vimrová a P. Hajzler. Časopis stál 2 Kčs a v tiráži stálo, že texty neprošly jazykovou úpravou ani cenzurou.