V pátek 15. března si Česká republika připomíná další smutný milník své historie. Před osmdesáti lety byla středa a i škaredé počasí předvídalo, že se na tento den nebude vzpomínat s úsměvem. Německá armáda překročila české hranice a republiku obsadila. Pamětníci vzpomínají na výhružně vypadající německé vojáky v ulicích měst, rozhlasové vysílání vyzývající ke klidu, plakající rodiče, vlastenecké projevy učitelů, pocity beznaděje a strachu. I když se Lanškrouna okupace netýkala, protože byl již od Mnichova 1938 součástí Říše, tak i lanškrounští rodáci si tento smutný den připomínají. O své vzpomínky se podělil v projektu Paměť národa Jiří Janisch, který se narodil v roce 1926 v Lanškrouně.
NĚMECKÁ ČÁST NAŠÍ RODINY K HITLEROVI ROZHODNĚ NEINKLINOVALA
„Nakonec mě naložili do auta a na vyšetřovně StB mi nabídli spolupráci,“ říká dvaadevadesátiletý Jiří Janisch při vzpomínce na 50. léta v totalitním Československu. Za druhé světové války byl totálně nasazen a narukování do wehrmachtu se vyhnul jen díky své matce.
Jiří se narodil v roce 1926 v Lanškrouně ve východních Čechách. Jakmile Sudety anektoval Hitler, stěhovala se rodina do Jihlavy. Jako kluk chodil Jiří do Sokola a v roce 1938 se účastnil všesokolského sletu v Praze. Dodnes vzpomíná na hrdost, kterou v sobě cítil. Na jeho směřování a životní postoje měla kromě Sokola vliv také katolická výchova. Jiří vyrůstal společně s mladší sestrou ve smíšeném manželství svých rodičů. Jeho matka byla německé národnosti a otec české. „K Hitlerovi ale ani máma, ani nikdo z německé části rodiny neinklinoval, spíše naopak,“ vypráví Jiří a přidává vzpomínky na příchod nacistů do Jihlavy. Nejhorší podle něj byly dny před 15. březnem 1939. Židovské obchody jihlavští Němci ještě před obsazením zdevastovali a všechny popsali nápisem Jude. „Pogrom Židů tu byl silný. Lidé se báli vycházet z domu. Patnáctého března 1939 pak všude jezdili Němci na motorkách. Před příchodem nacistů si Němci i Češi spokojeně žili. Poté začala mezi lidmi panovat nevraživost.“ Jiří jako řada jiných pamětníků vzpomíná také na velmi rychlou a dobře zorganizovanou změnu v dopravě, kdy se s příchodem nacistů začalo ze dne na den jezdit vpravo.
MŮJ BRATRANEC SLOUŽIL U JEDNOTEK SS V JIHLAVĚ
V roce 1943 skončila pro Jiřího i jeho spolužáky veškerá studia. „Školu v Havlíčkově Brodě zavřeli a my byli totálně nasazeni.“ Jiřímu bylo 17 let. Nejprve sázel stromy v okolí Havlíčkova Brodu, posléze byl přeložen do Jihlavy na geodetické práce. Nějaký čas také pracoval ve válečném podniku, kde se vyráběly součástky do motorů. „O politice se tam moc nemluvilo. Za mistra jsme měli Němce. Byl rád, že nemusel na vojnu. V továrně se nemusel bát o život. V roce 1944 ho ale nakonec stejně mobilizovali a musel narukovat.“
Jako Němka s českou státní příslušností byla Jiřího matka předvolána na policejní ředitelství, kde jí řekli, aby si příslušnost změnila na německou, když má i německou národnost. „To matka odmítla a svým způsobem mi tím zachránila život. Nemusel jsem totiž v tom případě narukovat do německé armády. Můj bratranec z německé části rodiny takové štěstí neměl. Shodou okolností se v roce 1944 dostal do Jihlavy k jednotkám SS. Jeho máma, moje teta, mu ale nařídila, aby nás nekontaktoval, aby z toho nebyly komplikace.“ Dospívání ve válce podle Jiřího provázely všechny běžné aktivity patřící k tomuto věku. Práce většinou končila v šest hodin večer, poté se s ostatními scházel na hřišti, kde hrávali házenou. V létě chodili na výlety nebo k vodě. Doma pak pečlivě sledovali zprávy z fronty o postupu spojeneckých vojsk.
NĚMCI MĚLI STRACH Z RUSŮ, MNOZÍ SPÁCHALI SEBEVRAŽDU
Při osvobozování Jihlavy Rudou armádou stihli nacisté postřílet posádku tří ruských tanků včetně místních mladíků, kteří ruské osvoboditele nadšeně vítali. „Němci měli ale jinak z Rusů strach. Byla to děsivá doba. Němci viseli oběšení na stromech v lese, někteří se šli utopit.“ Rodina pamětníka musela také ke konci války opustit svůj byt, který měl stejně jako další byty podle tehdejšího nařízení sloužit ruskému štábu. „Nesměli jsme si nic odvézt. Dvě rodiny jsme se pak měsíc a půl mačkaly v jednom bytě. Pak jsme se ale mohli vrátit a u nás naštěstí nic nevyrabovali. Ovšem byly případy, kdy jim odváželi nábytek.“ Pamětník vzpomíná také na chaos a rabování, které nastaly v prvních dnech po osvobození. Lidé chodili do uvolněných bytů po Němcích a odnášeli si některé věci.
Jiří Janisch vzpomíná i na dobu po 2. světové válce. Své si užil s komunistickým režimem. V 50. letech byli odsouzeni jeho spolužáci a i on sám byl zatčen a přemlouván ke spolupráci s StB. Více z příběhu lanškrounského rodáka si můžete přečíst zde.
Zdroj: pametnaroda.cz