Byl čtvrtek 29. září a v Mnichově se v někdejším sídle Adolfa Hitlera schází Neville Chamberlain (Velká Británie), Edouard Daladier (Francie), Benito Mussolini (Itálie) a Adolf Hitler (Německo), aby projednali osud pohraničí Československa. Ovšem bez československého zástupce. Krátce po půlnoci se dobrali výsledku a všichni přítomní zástupci podepsali Mnichovskou dohodu, ve které stálo, že musí Československo do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. A do Sudet patřila i velká část našeho regionu – Lanškrounska.
Obce na Lanškrounsku byly zařazeny do nově vzniklé říšské župy Sudety jako součást území spravovaného landrátem Lanškroun v rámci obvodu vládního prezidenta Opava. Protože mezi venkovskými okresy této říšské župy náležel landrát Lanškroun mezi nejmenší, sídlila některá okresní vedení v Králíkách a byla společná pro území obou okresů. Němci zabírali i některé domy, v Lukové to byl Národní dům, v Horní Čermné se usadili ve škole, Krčmě, sokolovně i sirotčinci. Na budovách se objevovaly pouze německé nápisy, auta začala jezdit vpravo, platit se začalo říšskými markami. Měnily se i drobnosti - zavedeno bylo nové německé razítko s orlicí a hákovým křížem.
Velké oslavy se konaly v německém Lanškrouně, jak se píše v Kronice města Lanškrouna Jaroslava Jirečka: „Dne 9.října 1938 o desáté hodině dopolední pak dorazila do Lanškrouna motorizovaná jednotka německé armády. Obyvatelstvo Lanškrouna shromážděné na náměstí a v ulicích šílelo nadšením při vítání vojska wehrmachtu za fanatického volání „Sieg Heil – Wir danken unserem Führer“ a líbalo a objímalo nacistické okupanty. Na všech čtyřech stranách lanškrounské starobylé radnice byly rozvěšeny prapory s hákovými kříži a rovněž i všechny domy na náměstí i v ulicích byly slavnostně vyparáděny takovými vlajkami. Lanškrounským Němcům se vyplnilo jejich přání, splnil se jejich dávný sen – Sudetenland a Lanškroun jsou konečně osvobozeny – jsou v říši,“ v jiných obcích tomu tak nebylo. Do německého záboru totiž připadly i české obce jako Horní a Dolní Čermná, Heřmanice a Výprachtice. Čermná za svůj osud dlouho bojovala, ale nakonec marně, jak jsme psali již zde – demarkační linie byla ustavena na hrázi rybníka a Dolní Čermné, takže byla během války rozdělena.
Během podzimu roku 1938 prchalo do vnitrozemí z Lanškrouna více než 1 000 obyvatel, většinou české národnosti. Ve svých domovech nechávali majetek, nebo ho levně ve městě prodávali. Většina uprchlíků byla přijímána v provizorních sběrných táborech, upravených narychlo v České Třebové a Ústí nad Orlicí. Čeští obyvatelé utíkali i z jiných obcí. 
A jednou z nich byla i Milena Kallistová, rozená Coufalová, která žila v Dolní Čermné od jara 1938, kdy zde její tatínek převzal místo na četnické stanici, jeho působení však po několika měsících skončilo. „Prezident Beneš mluvil, my jsme všichni brečeli, maminka obzvlášť, a řekla: ,Nedá se nic dělat, budeme se muset sbalit.‘ Pro nás to byla nepochopitelná věc, tam byla česká škola, české děti, jenom z těch Jakubovic byly děti z česko-německých rodin.“ Četnickou stanici musel pan Coufal předat a poté se měla celá rodina do půlnoci sbalit a vystěhovat. Jejich novým domovem se stala sokolovna u školy v Letohradě: „To bylo první setkání s údělem uprchlíka, protože jsme neměli nic než [oblečení] na sobě. V uzlu bylo něco smotaného, to se sebral ubrus a do něho se to naházelo. Čekali jsme, co bude dál. (…) Tam byla taková stará babička a říkala: ,Jestlipak děvče víš, co je cennější? Jestli vlast, nebo máma?‘ Já jsem říkala: ,Maminka.‘ Mně bylo tenkrát třináct. Ona říkala: ,Ne, ne, mámu ti může táta přinést ještě jednu, ale vlast máš jedinou.‘“
Celý osud paní Mileny Kallistové si můžete přečíst zde.
Zpracovala: Pavlína Hajzlerová
Zdroje: Jireček, Jaroslav: Kronika města Lanškrouna: strojopis, Čermná v proměnách staletí,
ou-albrechtice.cz, lukova.cz, obec-sazava.cz, pametnaroda.cz/story/kallistova-milena-1925-1901
Foto: Martin Reichl, Post Bellum; Čermná – toulky minulostí; Vlastivěda Lanškrounska
