Z Lanškrouna na konec světa

Říká se, že Svatojakubská poutní cesta do španělského Santiaga de Compostela změní život. Hanka Hrodková z Lanškrouna, která ji se svojí kamarádkou Lenkou Sontákovou absolvovala letos v květnu, to vidí trochu jinak. Každopádně si ji chce zopakovat, ale půjde jinou trasu.

Ročně se vydává jen na Francouzskou cestu asi 250 tisíc lidí z celého světa.

Symbolem cesty je mušle. Tyto mušle lemují celou cestu, udávají směr chůze. Někdy je pod nimi i uveden počet km do Compostely. Jsou nalepené na zdech, kamenech, chodnících, plotech... Mohou být malované, kovové, sádrové, ale vždy žluté na modrém podkladě.

Poutník dostane na cestu pas - kredenciál. Jsou zde vyznačena místa, která musí povinně navštívit a přinést z nich razítko. Často jej dostane v „albergu“, to je ubytování pro poutníky. Běžně v nich spí i 30 lidí v místnosti. Stojí kolem 6 euro, ale často platí poutník i 15 v soukromém albergu.

Hanka s Lenkou se vydaly na cestu 29. dubna 2018. Začaly putovat ze Santanderu. Zvolily Severní cestu, je klidnější, podstatně míň navštěvovaná, než známá Francouzská.

Proč jste Hanko zvolily právě tuto cestu?
Protože jsme na to měly měsíc a já jsem si nebyla jistá, zda stihneme dojít do Compostela včas (měly jsme letenku s pevným datem). Navíc jsem chtěla dojít až do Finesterry. Nakonec jsme měly tři dny rezervu. Strávily jsme je v Bilbone, odkud jsme se vracely domů.

Co tě k rozhodnutí vydat se do Santiaga de Compostela vedlo?
Na to se mě ptá hodně lidí. Já jsem v podstatě neměla žádný důvod, snad zvědavost. Touha po dobrodružství. Poprvé jsem se setkala s poutníky v San Sebastianu, kde bydlela moje dcera. Dostala jsem se do Navary, odkud začíná Francouzská cesta. Šla jsem asi 10 km proti poutníkům a ta myšlenka mě uchvátila. Jít a jenom se dívat. Nic neřešit. Vyčistit si hlavu. Být víc tolerantní k okolí. Ta cesta tě to naučí.

Kolik jste tedy celkem urazily kilometrů?
Oficiální trasa ze Sartandela do Compostela je 525 km, ve skutečnosti ujdeš asi o 50 km víc. Někdy zabloudíš, spleteš si směr, nebo vidíš něco krásného na kopci mimo trasu (kostel, studnu, strom). Škoda to nevidět.
Já sama jsem celkem ušla 690 km. Vím to přesně, protože mám vzdálenost změřenou sport trackerem. Neměly jsme žádnou mapu. To byl náš jediný pomocník.
Moje cesta byla delší, protože jsme se v Compostelu rozdělily a já šla na konec světa sama. Vzala jsem to přes Muxii, takže jsem šla čtyři dny sama. Lenka zůstala v Compostelu a potkaly jsme se až ve Finestře, kam dojela autobusem. Průměrně jsme denně ušly asi 27 km.

Takže jste dobře vnímaly okolí...
Určitě. Ta cesta je nádherná. Kopíruje mořské pobřeží, sem tam tě zavede trochu do vnitrozemí, které má jiný charakter. Cesty jsou prašné, kamenité. Málo asfaltu, takže super. Obklopují tě eukalyptové lesy, vesnice jsou malé, kamenité. Všude na tebe dýchá historie. Městečka jsou sevřená v údolích jako by spala. Prostě krása! Zajímavé je, že všude jsou bohaté prameny pitné vody. Ideální pro poutníky.

Jak jste to měly se spaním? Měly jste ubytování zajištěné předem?
K ubytování poutníků slouží tzv. albergue. Traduje se, že jsou zřízeny pro poutníky a stojí asi 6 euro. To už dávno není pravda. Nocleh v klášteře stojí kolem 6 euro, ale jinak je běžná cena 12 až 15 euro. Albergue jsou od sebe vzdáleny kolem 20 – 25 km. Ale čím víc se blížíš ke Compostelu, tím je jich víc.

To mě vede k otázce, zda lidé putují sami nebo ve skupinách?
Nejčastěji jsem potkávala dvojice. Občas samotné ženy. Ale ani větší skupiny nebyly výjimkou.

Potkávaly jste nějaké Čechy?
Jenom jednou. Úžasný mladý pár. Vzpomínám na ty večery u červeného vína hrozně ráda. Obzvlášť slečna byla neuvěřitelná. Šli stejnou trasu, ale od francouzských hranic z Irunu.
Na cestě potkáš mnoho zajímavých lidí. Jeden den jsem se míjela s třemi Francouzi (75, 72 a 65 let). Úžasní. Pozitivní. V jednom albergu jsem si celý večer povídala s Australanem. Šel s dcerou, ale nechtěli jít spolu, tak ona šla Francouzskou cestu. Potkali se až v Compostele. Pro něj byla cesta více sportovní výkon. Já to brala stejně. Nějak jsem nemohla najít ten duševní rozměr cesty. Povídali jsme si o tom a zjistili jsme, že je to asi tím, že člověk nejde sám. Jeden den se mi to povedlo, šla jsem sama, lilo jako z konve, ale já prožívala euforii. Samota očišťuje.

Jaké jste s sebou měly zásoby?
Žádné. Můj batoh vážil asi 5 kilo (umím balit). Základní potřeby. Nic zbytečného. Nejdůležitější je pláštěnka. Často prší. Ale krásně!

A jídlo?
Jídlo jsme nakupovaly obvykle v samče. Ale jen ve větším městě. Na vesnici není nic! Ani obchod, ani hospoda. Když se nedařilo, měly jsme celý den suchý chleba a vodu. Skuteční poutníci. Svátek byl oběd nebo večeře v hospodě. To jsme si užily. Není to nejlevnější.

Jaký probíhá konec cesty?
Pokud chceš certifikát zaplatíš 3 eura a je tvůj. V kredenciálu musíš mít razítka z povinných míst, ale příliš se to nekontroluje. Lidi podvádějí (ale koho?). Viděly jsme Němky nastupovat do taxíku asi 15 km před cílem. Když pršelo, tak mnozí jeli autobusem. Nikdo to nezkoumá. Proč taky?
My jsme dorazily do Compostely dopoledne. Město je přeplněné sakrálními stavbami. Nic podobného jsem neviděla. Ovšem ta nejdůležitější katedrála je celá schovaná za lešením. Probíhá rozsáhlá rekonstrukce jak zvenku, tak uvnitř. Nemohu říci, že by mě tato stavba uchvátila. Po cestě jsem viděla pro mě zajímavější stavby. Samotný ceremoniál probíhá pro poutníky každý den v 11 hodin. Čekala jsem zážitek, který si budu pamatovat celý život. Překvapilo mě prostředí, davy poutníků, chaos, hluk. Snad jen zpěv jeptišky mne trochu potěšil.

Ale Santiago de Compostela pro tebe nebylo konečným cílem. Ty ses vydala ještě dál.
Ano. Šla jsem na „konec světa“ do Finesterry. Protože jsem měla dost času (Lenka zůstala v Compostelu), vzala jsem to oklikou přes Muxii.

Proč se tomu místu říká konce světa?
Snad proto, že je to mys. Stojíš na posledním kameni (tvé cesty), díváš se na ten obrovský prostor kolem sebe, vnímáš mořský vzduch, křik racků, v mysli vidíš lodě vyplouvající do neznáma...
A najednou tě probere skřípot brzd. U točny za majákem zastaví tři autobusy, vyskočí dav turistů a v tu chvíli tě oslepí blesky foťáků. Obsadí poslední šutr pod křížem... a je po romantice.

Bylo ještě něco nepříjemného, co tě překvapilo?
Ano. Mám pocit, že se z poutní cesty stále více stává byznys. Zvláště v místech od sebe hodně vzdálených musíš přijmout nocleh i jídlo často předražené v neodpovídající kvalitě. Mnozí poutníci už nenosí svoje batohy na zádech, existuje služba, která ti všechno zajistí, převeze a snad i ustele.

K poutní cestě mi to nějak nesedí...
Mně taky ne, co naplat. Potom potkáš lidi, kteří se s tebou rozdělí o vodu i jídlo a třeba i náplasti na puchýře.

Příští rok se chystáš znovu?
Určitě. Půjdu ale Francouzskou cestu. Pravda, je delší, ale půjdu sama, asi rychleji a v jiném období. V únoru a březnu. Abych si ty Pyreneje trochu užila. Copak v létě, že?

Děkuji Hanko za rozhovor a přeji na příští cestě hodně silných zážitků!

Marie Hrynečková

Foto z archivu Hany Hrodkové:
1 až 18 - První dny naší pouti.
19 až 26 - Camino de Compostela.
27 až 30 - V nohách máme už 400 km.
31 až 37 - Lije jak na samotě u lesa.
38 až 42 - Pobrezi Talapie de Casariego.
43 až 49 - Santiago de Compostela.
50 až 60 - Finesterra čili "konec světa"