Dne 18. dubna jsem měl možnost účastnit se veřejné diskuze na téma socha kajícníka a její umístění.
Debata byla věcná, bouřlivá a občas i velmi emotivní. Na této diskuzi mě velice zamrzela jedna věc: u některých účastníků vyvolala dojem, že lidé pravidelně navštěvující kostel, se nad ostatní vyvyšují. Chtěl bych říci, že došlo k velikému nepochopení – nedorozumění.
Nikdy bych si o sobě nedovolil tvrdit, že jsem lepší, než druhý člověk, protože jsem si vědom toho, že sám mám velice chyb. Písmo říká: „Nesuďte a nebudete souzeni".
Ale hlavně bych se chtěl ještě jednou ohlédnout nad hlavním aspektem této diskuze: socha kajícníka v kompozici sousoší s křížem, na kterém je Ježíš Kristus.
Pan M. Háša i další účastníci diskuze zmínili hlavní atributy, které socha kajícníka má znázorňovat. Bylo řečeno, že je to socha mladého člověka, která má vyjadřovat jeho bezradnost, bezvýchodnost, zmatenost a anonymitu v dnešním světě. Když se na tato slova blíže podívám, nevidím v nich vůbec nic pozitivního a už vůbec žádnou naději.
A nyní se podívejme na 2. atribut tohoto sousoší: kříž a na něm Kristus. Když se na něj podívám, tak mě v prvním okamžiku napadne velké utrpení, velká bolest. Ale není to pouze bolest samotného Krista, ale je v tom zahrnuta i bolest každého konkrétního člověka, jeho životní problémy, jeho nemoci, nedostatky a nakonec i jeho hřích. Ale zdůrazňuji, jsou to jen počáteční pocity. V zápětí si uvědomuji, že za tímto se skrývá něco daleko důležitějšího a to je naděje, kterou nám skrze svou lásku nabízí Ježíš. Je to ta naděje, že žádný problém, žádná životní situace není beznadějná. Vždy je tady možnost povstat a jít dál, začít znova a snažit se být lepším člověkem. Tato naděje přerůstá pozvolna v konečné vítězství a to vítězství nad hříchem a smrtí, která ústí do finále – věčný život. To všechno ve mně pohled na kříž vyvolává. A za tímto křížem stojí kostel, jehož prostory toto všechno ještě umocňují.
Nyní když si dám na jednu stranu váhy sochu kajícníka a na druhou kříž s Ježíšem Kristem, připadá mi, že se to ani vážit nedá, protože vážím totálně rozdílné položky. (Jako kdybych chtěl sčítat jablka a hrušky.) Na jedné straně zahleděnost do sebe, anonymita, beznadějnost, zmatenost, bezvýchodnost a zoufalost a na straně druhé sice na začátku utrpení, ale za ním okamžitě následuje naděje, láska a vítězství nad tímto utrpením. Domnívám se, že toto sousoší opravdu k sobě nepatří – chybí mi zde nějaké vzájemné souznění.
Na konec chci zdůraznit, že jsem neměl v úmyslu zde kritizovat dílo pana M. Háši, ba naopak. Před p. Hášou smekám a to hned dvákrát. Proč?
Za prvé: Je to velice mladý člověk a v provedení – detailech této sochy vidím (pokud to mohu laicky posoudit), že má velký talent. Je pravda, že talent není zásluha, že je to dar, ale na jeho díle je vidět, že tuto hřivnu nezakopal, ale naopak, že se ji snaží plně využít, čehož si velice vážím.
Za druhé: Čeho si na něm vážím ještě více je to, že tak mladý člověk, který je ze sdělovacích prostředků každodenně zahlcován slovy jako kariérizmus, osobní ambice, si navzdory tomu pro svoje dílo vybere slovo pokora, což se v dnešní době moc nenosí. To je něco úžasného. Jsem přesvědčen, že jestliže těchto dvou vlastností náležitě využije, bude zájem o jeho díla pouze stoupat. A domnívám se, že z hlediska jeho budoucnosti vůbec nezáleží na tom, zda socha kajícníka zůstane před křížem, nebo bude umístěna na místě jiném.
P. Skalický