Třípodlažní bílá budova u silnice nad Albrechticemi, v níž posledních padesát let žily řádové sestry, má zajímavou minulost. V 16. století to byl přízemní objekt sloužící jako zájezdní hostinec. Kolem roku 1870 jej tehdejší majitelé rozšířili přistavením prvního poschodí. Změna ve využití nastala až po 2. světové válce, kdy byla budova krátce využívána jako dětský tábor a později ozdravovna. Poté objekt dostala do užívání Česká katolická charita, takže v posledních padesáti letech sloužil jako charitní dům – Domov pro seniory řádové sestry.
Jako první, společně se sestrou Paschalis Dvořákovou, přišel v roce 1959 na Laudon Pater Bedřich František Smištík OFM. Patera Smištíka měl v pozdějších letech možnost poznat celkem zblízka pan Vojtěch Smolák z Lanškrouna, který našemu serveru poskytl rozhovor. V něm otevřeně hovoří nejen o P. Smištíkovi a jeho vzpomínkách na Laudon, ale zmiňuje se i o životě řeholních sester.
Rozhovor s Vojtěchem Smolákem
Jaké byly, pane Smoláku, začátky Patera Smištíka na Laudoně?
Pater Smištík přišel na Laudon v roce 1959, předtím byl od roku 1950 do roku 1956 v tzv. internaci.
Co znamenalo být v internaci?
Když byly v roce 1950 zavřeny kláštery, nejprve mužské a potom i ženské, tak byli řeholníci ze všech kongregací a řádů centralizování na několik míst. Pater Smištík byl v internaci na Hoře Matky Boží u Králík.
Z jeho vyprávění vím, že sice bydleli v klášterních prostorech, ale jednalo se v podstatě o pracovní tábor. Měli nad sebou státní politický dohled. Konkrétně v Králíkách pracovali v zemědělství, sekali trávu, orali, rozváželi různé komodity. Nechodili v řeholním oděvu, ale v civilu. Sloužit veřejně mši svatou nesměli. Tajně se jim to občas podařilo.
Povídá se o tom ledacos, ale mně P. Smištík vždycky říkal, že to samozřejmě bylo náročné, těžké, ale později se objevilo plno polopravd, jak byli řeholníci biti, týráni atd. To mně on nikdy nepotvrdil. Říkal, že ten dohled tam samozřejmě byl, že jim kontrolovali poštu, nesměli se volně pohybovat, ale že to bylo podstatně lepší, než pobyt ve vězení.
Co následovalo po internaci?
On potom samozřejmě neobdržel státní souhlas k výkonu kněžské služby, takže pracoval jako údržbář v Černožicích u Hradce Králové. Tam byl tenkrát domov důchodců. Jako zdravotní sestry tam také pracovaly členky Kongregace sester Nejsvětější svátosti. V roce 1959 P. Smištík společně se sestrou Paschalis Dvořákovou, která se později stala představenou, přišli na Laudon do charitního domu a začali ho dávat do pořádku, aby byl alespoň částečně obyvatelný. Myslím, že ostatní sestry se nastěhovaly až v roce 1962. Tam došlo ještě k tomu, že v roce 1961 byl P. Smištík uvězněn ve Valdicích, to věznění trvalo až do jara roku 1964.
A poté se vrátil zpět na Laudon?
Po roce 1964 se na Laudoně začal rozbíhat, řečeno v uvozovkách - řeholní život. Byl to charitní domov pro řádové sestry, tedy pro ty, které už dál nemohly pracovat v různých domovech pro důchodce, byly nemocné, staré, a tak byly poslány na Laudon, kde o ně bylo po všech stránkách postaráno. P. Smištík v té době neměl státní souhlas k výkonu kněžské služby, a tak tu byl zaměstnán jako údržbář.
Kolik tam bývalo řádových sester?
Ty počty se různily, někdy jich bývalo kolem 30, někdy 20, těch schopných pracovat bývalo tak pět, šest. Pracovaly i na zahradě, kde vybudovaly skleníky, pěstovaly svoji zeleninu, brambory, květiny na výzdobu kaple, chovala se tam dvě prasata, slepice, takže měly přísun vajec. Po stránce zásobování byly, ne úplně, ale z velké části, soběstačné.
Vzhledem k tomu, že P. Smištík pracoval jako údržbář, tak v Lanškrouně byl velmi populární osobností, protože pořád něco potřeboval, sháněl, jezdil na poštu, absolvoval jednání s úřady atd. Lidé v Lanškrouně ho znali řekněme jako toho strýčka pro všechno a nejenom jako kněze. Povolání kněze mohl vykonávat až po roce 1968.
Ale ani tehdy mu povolení zřejmě nevydrželo dlouho...
Tam se několikrát opakovalo, že státní souhlas získal a potom zase ztratil, takže když ho měl, tak vypomáhal i v lanškrounské farnosti společně s Paterem Kacálkem, který zde působil. Myslím si, že kolem roku 1980 začali na Laudoně přistavovat druhé patro, a ten život byl tehdy poměrně náročný.
Pater v tu dobu nesměl sloužit mši svatou ani pro řeholní sestry. Byly tam neustálé návštěvy příslušníků Státní bezpečnosti, vyptávali se sester, aby zjistili, jestli náhodou neslouží mši atd. Jejich výslechy byly poměrně rafinované. P. Smištík měl naprostou důvěru k sestře, která tam přišla jako první – Paschalis Dvořákové. Aby se nic neprozradilo, probíhalo to za cenu poměrně dost velkých obětí tak, že vstávali v půl čtvrté ráno, ve čtyři hodiny on odsloužil de facto soukromou mši pouze s účastí sestry Paschalis. Pak se nasnídal a už před pátou hodinou měl sraz se zedníky, které přivážel nahoru. Tam stavěli celý den, tehdy se opravdu dělalo od nevidím do nevidím, a večer je pak svezl zase zpátky do Lanškrouna. Takže to ho poměrně dost poznamenalo i po zdravotní stránce. Za prvé brzy vstával, pozdě chodil spát, přitom ještě pracoval na stavbě.
Tu mši nemohl odsloužit pro všechny, aby se to neprozradilo, takže kolem sedmé ráno jezdil na Laudon P. Kacálek odsloužit mši pro všechny sestry.
Druhé poschodí se stavělo asi pět let, nepamatuji si to přesně. Asi v roce 1985, nastoupil P. Smištík také jako kaplan do České Třebové, kam dojížděl.
Došlo v roce 1989 na Laudoně k nějakým výraznějším změnám? Mám dojem, jako by se Laudon otevřel a řádové sestry bylo v Lanškrouně víc vidět.
Tam nebyly změny prakticky žádné, protože i před 89 rokem se sestry po Lanškrouně pohybovaly. Tam bylo jen to, že do té doby neměla žádná z nich řidičák, takže P. Smištík je vzal do auta, zajišťoval zásobování potravinami, vozil sestry k lékaři. Zkrátka vyřídili, co potřebovali a vrátili se na Laudon.
Změna nastala snad v tom, že nebyly žádné zákazy a povolení k výkonu kněžské služby, ale v životě sester Nejsvětější Svátosti se nezměnilo prakticky nic.
Kolem roku 1992 se objevila určitá řeholní povolání, do kongregace nastoupily i mladé kandidátky, některé se dostaly i na Laudon a místní obyvatelstvo už s nimi mělo větší kontakt. Samy dojely autem do Lanškrouna, byly vidět i za volantem, což dříve nebylo. Postupně ale sestry stárly, umíraly, v posledních letech jich byla na Laudoně jen hrstka.
Dokdy vykonával P. Smištík kněžskou službu?
Až do podzimu 1991 byl kaplanem v České Třebové a poté, kdy se obnovila činnost františkánského řádu, spadl pod představeného do Moravské Třebové. P. Smištík tedy přešel do olomoucké arcidiecéze a dostal do správy farnosti Lubník, Rychnov na Moravě, Mladějov na Moravě a Třebařov, a to až do jeho odchodu do důchodu, což bylo na přelomu let 2001 a 2002. Na Laudoně přitom pořád bydlel. Sestry mu tam poskytovaly péči ve smyslu zázemí – vařily, praly a pomáhaly mu s úklidem. Říkával, že je tam za byt a stravu. Mimoto tam sloužil také mše svaté.
Ta správa čtyř farností byla náročná, představovala neustálé dojíždění. Já jsem mu od roku 1992 dělal šoféra až do jeho odchodu do důchodu. Byla to příjemná služba, poznal jsem s ním spoustu lidí, nahlédl jsem do běžného řeholního života.
Zmínil jste, že jeptišky na Laudoně byly členkami Kongregace sester Nejsvětější svátosti, Laudon ale přitom patřil charitě…
Ano, Laudon byl pořád pod správou charity. Bylo tam vlastně dvojí řízení. Sestry svěřily svůj život pod jurisdikci matky představené. Byly zavázány zachovávat své řeholní sliby, ale na druhou stranu je potřeba říct, že peníze dostávaly od Ministerstva kultury přes Českou katolickou charitu. Zhruba do roku 1999 si vedl každý charitní dům své účetnictví, které předkládal na ústředí do Prahy, následně to pak charita předkládala Ministerstvu kultury. V roce 2000 se to změnilo a účetnictví bylo centrální pro všechny tyto domovy. Účetnictví se nejdříve dělalo na Laudoně ručně, pak přešlo na počítač a to pro sestry byl trochu problém, takže jsem jim se zpracováním dokladů nějakou dobu pomáhal.
Z toho, co jste říkal je zřejmé, že sestry měly mnoho povinností. Uměly se také pobavit?
Záleželo na věku. Charitní domov na Laudoně byl pro staré a přestárlé. Četly, vykládaly si mezi sebou, to mělo vtip. Čišela z nich obrovská radost, že to bylo nakažlivé i pro člověka, který tam přišel. I přes velké zdravotní obtíže se pořád usmívaly, sledovaly televizi, měly velký přehled o zprávách, o politice i zábavě. Když přišly mladší sestry, tak se nevyhýbaly tomu, že měly i walkmana v uších, chodily na procházky do lesa apod.
Jak byste Patera Smištíka popsal? Jaký to byl člověk?
On si nikdy nebral žádné servítky a byl to, jak se říká, muž z lidu. Přesně věděl, jaké mají lidi těžkosti, problémy, že to není jednoduché ani v manželství, ani v řeholním životě. Věděl přesně jak se věci mají, nazýval je pravými jmény. Nikdy jsem nezažil, že by se oháněl nějakými obecnými nicneříkajícími poučkami, ale bral vše tak, jak život přináší. Proto si myslím, že si spoustu lidí získal. Lidé mu důvěřovali, sdělili mu svoje těžkosti a on jim potom samozřejmě mohl poradit, pomoct. Měl zkušenost s těžkou fyzickou prací ať už z internace nebo ze stavby. Měl zkušenost z vězení, poznal tlak státní moci, byl vážně nemocný. I přesto si zachoval určitý nadhled. Nikdy jsem nezažil, že by byl zapšklý na cokoliv a kohokoliv. Měl otevřené dveře pro každého, ale pochopitelně každému taky řekl, co si myslí. A tím jak žil, se mu, řekněme, taky lehce umíralo.
Pater Smištík zemřel na Laudoně na Zelený čtvrtek v roce 2008 v nedožitých 84 letech. Je pohřbený na lanškrounském hřbitově vedle P. Kacálka.
Poté přišel na Laudon P. Krajíček. Byl už v důchodu. Nyní bydlí v Koclířově a pokud může, tak pomáhá také v Lanškrouně a všude tam kde je jeho služeb zapotřebí.
S poděkováním Vojtěchu Smolákovi za poskytnutý rozhovor
Marie Hrynečková
Rok 2015 znamenal pro Laudon radikální změnu. Koupil jej soukromý vlastník.
Letos v srpnu koupila objekt od České katolické charity nezisková společnost: Anděla – sociální družstvo se sídlem v Chrasti u Chrudimi a chtěla by navázat na činnost, která v budově probíhala. V současné době probíhá příprava budovy, kterou chce Anděla provozovat jako Domov seniorů.
„Cílovou skupinou jsou lidé po mozkových příhodách a po úrazech, jako je zlomenina krčku, pánve apod. Tyhle lidi bychom rádi vrátili zpět do života, aby se po čase mohli vrátit domů,“ uvedl nový majitel ing. Miroslav Boháč. Předpokládá, že v budoucnu by na obou poschodích mohlo být ubytováno 30 lidí, o něž se bude starat asi šestnáctičlenný personál. K objektu patří zahrada o 4 tis. m2, kterou budou klienti mít k dispozici.
Na 5. prosince je plánován Den otevřených dveří.
Marie Hrynečková
Domov Laudon
(tisková zpráva sociálního družstva Anděla)
Anděla-sociální družstvo, navazuje na více než-li čtyřicetiletou tradici charitativního domova Laudon. Objekt sloužil od 80tých let k pobytu řádovým sestrám – seniorkám, o které pečovaly mladší stoupenkyně Řádu Nejsvětější svátosti. Z důvodu trvale sníženého stavu řádových sester došlo k prodeji objektu. Přáním prodávajícího - České katolické charity, bylo zachování pobytové služby pro potřebné občany. Novým majitelem Laudonu, je od srpna letošního roku nezisková společnost: Anděla – sociální družstvo. Jedná se o registrovanou sociální službu.
Ubytování na Laudonu je plánováno takto:
1. NP bude Domovem pro seniory s kapacitou 12 lůžek. Na tomto patře je trvale přítomna zdravotnická i ošetřovatelská služba. Uživateli prvního patra budou potřební občané se sníženou pohyblivostí. Většina pokojů je dvoulůžkových. Sociální zázemí společné, bezbariérové.
2. NP je připraveno přijmout až 20 nájemníků. Druhé patro je koncipováno pro bydlení na většinou dvoulůžkových pokojích, s pravidelnou docházkou pečovatelek a zdravotnic.
Jednotlivá patra jsou propojena výtahem.
Kuchyně a jídelna je v přízemí objektu, společenská místnost a kaplička v 1.NP.
Všem obyvatelům je k dispozici nádvoří a zahrada se slunnými odpočívadly.
Na denním programu jsou různé společné aktivity, promítání filmů pro pamětníky, hudební odpoledne, apod.
Cena pobytu činí 210Kč/den, strava 5x denně 170Kč/den. Úhrada péče se hradí ze státního rozpočtu, pokud má příchozí uživatel vyřízený Příspěvek na péči. Jestliže příspěvek vyřízen doposud není, je věcí dohody s uživatelem nebo jeho rodinou o zálohové úhradě poskytované péče (doúčtování koncem měsíce).
Smluvním lékařem je MUDr. Rajbl. Pokud uživatel našeho Domova nemá možnost odvozu ke svému praktickému lékaři, může být zaregistrován u našeho smluvního lékaře.
Anděla spolupracuje s nemocnicemi pardubického kraje a Hamzovou odbornou léčebnou v Luži. Nejčastějšími uživateli pečovatelské služby jsou občané po cévních mozkových příhodách a zlomeninách končetin, kteří v důsledku pohybového omezení nejsou schopni vlastní obslužnosti.
Mimo obslužnou činnost zajišťujeme také rehabilitační úkony ve spolupráci s odbornými pracovníky Hamzovy léčebny. Pravidelnou pohybovou péčí se zdravotně znevýhodněnými občany dosahujeme rychlých úspěchů celkové tělesné rekonvalescence.
Domov Laudon nabízí příjemné domácí prostředí, domácí stravu a individuální přístup k obyvatelům.
Ing. Diana Boháčová, ředitelka
Kontaktní osobou je ing. Diana Boháčová - ředitelka, tel. 604 21 77 20.
Návštěvní termíny jsou každý den od 14 – 17h, nebo dle předchozí domluvy.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
O dávné historii Laudonu až do padesátých let minulého století si můžete přečíst na http://farnost.katolik.cz/lanskroun/laudon/laudon.htm
V roce 2006 navštívili Laudon ing. Miroslav Kuťák a ing. Rudolf Minář, kde se svolením tehdejší představené Ct. S. M. Pavly Šulákové, podrobně popsali a zdokumentovali zařízení domu i život řádových sester. Toto velmi zajímavé čtení je na http://farnost.katolik.cz/lanskroun/laudon/laudon2.htm
Fotografie ze mše svaté, kterou Pater Smištík sloužil v srpnu 2006 na Laudoně najdete na http://farnost.katolik.cz/lanskroun/foto/gal034/gal034.htm
Aktuální článek ing. Miroslava Kuťáka na http://www.farnostla.cz/index.php/duchovni-koutek2/zhava-temata2/1655-charitni-domov-konci-sestricky-odchazeji
https://www.lanskrounsko.cz/cz/zpravodaj/5532-laudon-presel-do-soukromych-rukou#sigProIdb3fb261834