Mnichovská dohoda, kterou podepsali 30. 9. 1938 v Mnichově zástupci Německa, Francie, Velké Británie a Itálie, nezměnila životy pouze německým obcím v našem pohraničí, ale i těm českým. Jedním takovým příkladem jsou české obce na Lanškrounsku, jako jsou obě Čermné, Heřmanice a Výprachtice.
Velký poprask nastal 7. října v Horní Čermné, když rozhlas oznámil, že i tato česká vesnice bude patřit do Německé říše. První němečtí vojáci se objevili již dva dny poté a ubytovali se v měšťance, v sokolovně, v Krčmě a i v sirotčinci. Další německý oddíl dorazil o dva týdny později a usídlil se v sokolovně, kde hned vojáci otloukli nápis SOKOL a vyvěsili vlajky s hákovým křížem. Vojáci rozbili co mohli a spálili písemnosti i archiv.
Čermenští nebyli s rozhodnutím spokojeni, proto hned v úterý 11. října vyrazil ředitel Šmíd spolu se zástupci Dolní Čermné, kterou zábor rozdělil na polovinu, na nově vznikající úřad v Ústí nad Orlicí a žádali vyjmutí obou Čermných z německého záboru a posunutí nové hranice až pod Nepomuky a k Třešňovci. Po problematickém jednání s úředníky a zástupci vojska na nově vznikajícím úřadě, kde panoval zmatek, bylo nakonec dohodnuto, že demarkační čára bude posunuta a Čermnou obsadí české vojsko.
Shodou nešťastných náhod se tak ale nestalo a úřední boj o Čermnou pokračoval. Zástupci obce sepsali žádost o vyjmutí Čermné ze Sudet, která se měla dostat až do Berlína. Výsledkem bylo pouhé sdělení, že si Němci výměnou za české obce Lanškrounska nárokovali třikrát tak velké území průmyslového Náchodska, na což okleštěná republika nemohla přistoupit, a tak tyto obce zůstaly v Sudetech.
Němci si přetvářeli obec k obrazu svému
Mezitím, co probíhala různá jednání, v Horní Čermné pokračovaly manévry německého vojska. Objevili se němečtí finančníci, kteří si zřídili kancelář v činžáku. Dále se od příjezdu prvního německého vojáka jezdilo vpravo, což dělalo velký problém zejména starším lidem, kteří jezdili s kravským povozem. Mezi nová nařízení patřilo i vyměnit cedule a tabule. Ve vyhlášce také byla povinnost vyvěsit dvojjazyčné firemní štíty. Velký odpor byl kladen i k německým markám. Ve velkém se rozmohlo také, jinak v těchto místech nevídané, pašování, protože Češi se snažili nakupovat české potraviny v Česku, kam se dostali pouze s propustkou.
Školu ovládli němečtí ředitelé
Změny nastaly i ve škole, kde postupně odcházeli čeští učitelé a němečtí ředitelé se zde střídali během celé války. Prvním německým ředitelem se stal Hermann Koblischke. Za jeho vedení přišly dvě mladé německé učitelky, které donášely veškeré informace německým úřadům. Zavedeny byly samozřejmě hodiny němčiny. Do školy dojížděly české děti z Lanškrouna a Třešňovce. Situace ve škole během války byla chaotická a docházelo k častým změnám, ale po roce 1945 se vše vrátilo do starých kolejí.
Dolní Čermná vytrvale bojovala za svou obec
Zpráva o zabrání Dolní Čermné se roznesla již 4. října, ale nikdo jí nevěřil. Všichni si mysleli, že je to poplašná zpráva zfanatizovaných lanškrounských Němců. V té době žily v Dolní Čermné pouze dvě rodiny německé a pět rodin smíšených. O pár dní později došel do Dolní Čermné úřední rozkaz evakuovat poštovní úřad a četnickou stanici hlouběji do ČSR. Později dorazilo oddělení pohraniční stráže v čele s inspektorem Čeňkem Hajzlerem, aby obsadilo demarkační čáru. Tady ale nastává první problém, protože finanční stráž ji měla na mapě vyznačenou na hrázi rybníka, zatímco velitelství čs. 4. pěší divize mělo hraniční čáru na náměstí a Němci dokonce až na konci katastru obce, na rozcestí k Petrovicím.
Dolnočermenští občané nebyly nečinní a za svou obec srdnatě bojovali. Sepsali memorandum českých vesnic, které podepsali i starostové okolních obcí. Ale neúspěšně. Čermenští občané ale v aktivitě nepolevili a další memoranda napsali pro ministra zahraničí, či ministra vnitra. Memorandum také poslali do Anglie či Berlína. Všechna memoranda, žádosti a protesty byly ale bezvýsledné.
Více jak měsíc, 16. listopadu, od zabrání českého pohraničí natáhli Němci přes silnici na východním okraji náměstí drátěnou uzávěru až na roh pošty, takže domek pana Uhra byl v Německu a zahrada v Čechách. První rozhraničovací komise poté přijela do Čermné až 24. listopadu a potvrdila demarkační linii hranic u splavu rybníka, dále pak mezi staveními č. 206 a č. 208 až k misionárnímu kříži u Farského lesa a pak až na hranice Bystřece. Od splavu šla linie po hrázi rybníka, přetínala zahradu domu č. 77 a šla po hřbetě návrší nad nynějším fotbalovým hřištěm k Cejnarovu kříži a po cestě směrem na sady k Horní Dobrouči.
Protesty proti hranici neutichaly a Němci reagovali tím, že měla být demarkační linie přesunuta zpět na náměstí. Tomu však Čermáci chtěli zabránit všemi možnými prostředky. V noci ze 4. na 5. prosince nespali a přišli k hrázi a tu ochraňovali. Zatímco muži hlídkovali dole na cestách, ženy chránily přímo hráz s tím, že Němci ženám ubližovat nebudou. Nakonec nastala mela, padly i výstřely, ale nejhorším zraněním byly tržné rány. Situace se nakonec přece jen uklidnila a hranice byla ubráněna.
Boje o hranice pokračovaly až do poloviny ledna 1939, kdy zasedala mezinárodní delimitační komise, která měla definitivně stanovit hranice. Lanškrounští a jakubovičtí občané a také 17 dolnočermenských chtělo zabrat celou obec, ale hranice byla uhájena na splavu rybníka
A jak vypadaly výsledky voleb?
V Sudetech se konaly volby 4. prosince. Zvlášť probíhaly v Horní Čermné a v zabrané části Dolní Čermné. Výsledek byl překvapující. V zabrané Dolní Čermné bylo 85% „NE“ Němcům, 15% hlasů „ANO“ pro Němce (mimo dolnočermenských občanů hlasovali i ordneři a německá finanční stráž). V jiných vesnicích byl výsledek opačný 85-90% pro Němce. Až na Bystřec, kde bylo 95,5% „NE“ pro Němce. Výsledky voleb ale silně ovlivnila a zastrašila fašistická propaganda, sliby i hrozby.
Pavlína Hajzlerová
Zdroje: Čermná v proměnách staletí, 700 let obce Čermné
