Student druhého ročníku gymnázia se stal v Lanškrouně veřejně známým poté, co 27. listopadu 1989 promluvil ze schodů před kinem k pětitisícovému davu účastníků generální stávky. Dnes do našeho města, kde má rodinu, přijel, aby se zúčastnil akcí k 25. výročí Listopadu. Jeho návštěvy jsme využili ke krátkému rozhovoru.
Tehdy jste byl velmi mladý. Orientoval jste se v dění těsně před 17. listopadem?
Tehdy došlo k souběhu dvou věcí. Občanské iniciativy Několik vět, která byla neustále prezentovaná na Hlasu Ameriky a na Svobodné Evropě. Bylo to neuvěřitelně zajímavé, protože tam se předčítaly seznamy těch, kteří podepsali – herci, zpěváci, malíři, někteří politici. Já jsem byl ve druháku na Gymplu a díky rodičům jsem to poslouchal a strašně mě to zajímalo. A zároveň jsem byl v SSM a tak jsme začali porovnávat informace v rámci SSM s tím, co jsem slyšel na Hlasu Ameriky a Svobodné Evropě. Byla tam disproporce. Poměrně jednoznačná.
Taky lednové události z Palachova týdne byly promítané u nás ve škole jako útok lidí proti policistům. Jenomže když jsme to porovnali se zprávami ze Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky, tak tam byl poměrně velký rozdíl. Bylo jasné, že někdo lže. Když jsem slyšel pana Medka, jak předčítal jména lidí, co podepsali Několik vět, tak jsem si říkal: „Ano, tak tohle je ten správný informační zdroj.“
V říjnu 89 začaly taky teplické bouře, kdy lidé poklidně demonstrovali, že chtějí dýchat čistý vzduch. Dostala se ke mně informace, že to tam policajti potlačují, zakazují …
A pak už přišel 17. listopad. Česká televize nic. Noviny nic. Vlastně díky Hlasu Ameriky a Svobodné Evropě jsem začal dostávat první informace. V té době byl členem obrodného proudu v KSČ Michal Kraus, který pracoval na Městském národním výboru v Lanškrouně. Mladý člověk, který vycítil, že je třeba začít nějakým způsobem komunikovat se studenty. Jeho důvod? Bůh suď. Cítil, že je to lepší pro něj nebo pro tu stranu... to už se můžeme jen dohadovat. Ale každopádně nastala určitá možnost komunikace s tehdejším vedením města.
A došlo to vlastně až do situace, kdy jsme měli problém. Těsně po 17. listopadu jsme zapálili před Gymnáziem svíčky. Přišla Veřejná bezpečnost, že jsme se pokusili zapálit budovu školy. Navíc ředitelem byl pan Minář, který byl jako straník velmi razantní a angažovaný: „Všechny vyhodím! Všechny vyhodím! Nikdo tady nebude dělat žádnou agitaci proti socialismu!“ Což nás ještě víc nabudilo. Ovšem tehdy zbývalo jen pár kroků k tomu nás ze školy skutečně vyloučit.
Pak jsme začali distribuovat letáky, jezdili jsme do Ústí, tam byla centrála Občanského fóra... Ještě jsem si vzpomněl, to byla dobrá věc, že jsme tenkrát jeli v rámci tanečního kurzu do Prahy do Lucerny. To se hodilo, já jsem netančil, protože jsem to neuměl, ale nabrali jsme tam hromady letáků a dovezli je sem. To bylo dobrý, velmi zajímavý a všechno to bylo o informacích. Tak jsme začali rozšiřovat první letáky.
Jak došlo k tomu, že jste vystoupil na generální stávce 27. listopadu 1989?
Občanské fórum nás oslovilo, abychom tam promluvili, zda souhlasíme s generální stávkou a jaké je stanovisko studentů. Myslím si, že Gymnázium tehdy bylo poměrně významnou centrálou těch aktivit. Co si pamatuji (pozn. red.- text proslovu se pravděpodobně nedochoval), tak stávku jsme podpořili, přihlásili jsme se ale jen manifestačně, ne že bychom přestali chodit do škol. Protože tam byl poměrně velký handicap středoškolských studentů oproti vysokoškolským, kteří byli plnoletí. Pro nás by jít do stávky znamenalo skončit se studiem, protože by vůči nám uplatnili všechny kázeňské postihy, které na středních školách platily a nemusely platit na vysokých školách.
Vaše vystoupení mělo, jak jsem zaslechla, nějaké dozvuky...
Pamatuji se, že když skončila demonstrace, tak na náměstí u staré pošty jsem potkal nějakého staršího pána, se kterým jsem se dostal do slovního konfliktu. Šlo o to, že jsem se negativně zmínil o Lidových milicích, aby nějakým způsobem nezasáhly proti lidem. A on tam na mě začal křičet, ať si neberu milicionáře do huby, nebo přes ni dostanu. Já jsem mu říkal: „No to bych chtěl vidět, jak mi dáte jednu přes hubu!“ Tak on mně ji teda dal. Pak nás lidi nějakým způsobem roztrhli a já jsem šel domů... nebylo samozřejmě možné jít na Veřejnou bezpečnost, které jsem nedůvěřoval a stěžovat si, že jsem dostal pár facek. To naději na úspěch nemělo.
Jak se k tomu stavěli vaši rodiče?
Rodiče mě absolutně podporovali. Díky nim jsem poslouchal Hlas Ameriky i Svobodnou Evropu. Díky nim jsem měl všechny informace, mohl jsem se s nimi o všem bavit a nějakým způsobem to řešit. Literatura, kterou mně dávali číst a ke které mě vedli, ta mi strašně pomohla. Čili absolutní podpora, to bylo strašně důležitý.
Tíhnul jste už tenkrát k mediálnímu světu?
Určitě ano. Mně média připadala zajímavá, důležitá a je to nová oblast, která se otevřela. A když jsem přišel v devadesátém druhém do Prahy, tak jsem hned začal v médiích pracovat.
S poděkováním za rozhovor
Marie Hrynečková
Autorem fotografií z roku 1989 je Stanislav Vimr
Novinář Martin Švehlák pochází z Lanškrouna, nyní žije v Praze. Pracoval jako reportér týdeníku Reflex, v publicistice Novy, zástupce šéfredaktora deníku Blesk a pět let vedl agenturu Mediafax. V září 2013 se stal šéfem zpravodajství TV Nova.
