Dobré dopoledne, je úterý 19.11.2019. Dnes má svátek Alžběta, zítra Nikola / Nikolas.

180829 capV roce 1911 vybudoval Jan Müller poblíž rybniční hráze nové koupaliště s dřevěnými šatnami, lehátky a půjčovnou loděk. Koupaliště prosperovalo, a tak roku 1927 došlo k jeho modernizaci. Vznikla jednopatrová zděná restaurace s dřevěnými šatnami po stranách, uprostřed rybníka stál odpočinkový pavilon, do vody vedla vstupní mola atd. Celý areál byl na počest Müllerovy manželky nazván Tereziiny lázně. Rozvinul se tu pestrý kulturní a zábavný život, pořádaly se tzv. benátské noci, vodní karnevaly a další atraktivní akce.
Tento ráz si koupaliště udrželo s drobnými výkyvy i v následujících letech, přežilo i druhou světovou válku. I nový český nájemce plovárenské restaurace, Karel Čáp, se snažil, aby celý provoz nedoznal zhoršení.

Zdroj: https://www.lanskroun.eu/historie-lanskrounskych-rybniku/d-2741 

 

 

"Čáp patří k vodě," říkalo se

Po válce provozovali lanškrounské Městské koupaliště manželé Karel a Marie Čápovi. Bylo jim 31 a 26 roků. S jejich nejstarší dcerou Jindřiškou a sestrou paní Čápové Miroslavou Musilovou jsme na tuto dobu zavzpomínaly.

„Rodiče pracovali během války v hotelu Benoni, později z něj vznikla školní jídelna Hvězda. Otec vařil a maminka pracovala jako pokojská. Naši nikdy Hvězdě neřekli jinak než Benonka. Po válce dostali do národní správy restauraci na koupališti, kde pracovali od listopadu 1945 do ledna 1950,“ vypravuje Jindřiška.

Restaurace fungovala celoročně, lidé chodili hlavně o víkendech. Čápovi spravovali také tři vily v Kypuši, kam jezdili Pražáci na letní byty. Zatímco paní Čápová vařila v restauraci, ve vilách vařila maminka pana Čápa, které říkali bábinka. V kuchyni občas vypomáhala Hilda, byla to Němka, která měla českého manžela a proto nemusela do odsunu.

V zimě se na zamrzlém rybníce bruslilo.

Budova restaurace vypadala podobně jako dnes, jen po obou stranách byly ještě původní dřevěné šatny. Dispoziční rozmístění v objektu bylo jiné. V přízemí hned při vstupu byla vlevo kuchyň a po pravé straně výčep. Přes něj se vcházelo do restaurace. Vlevo ve výčepu byla dřevěná, světle zelená budka s telefonem. Tehdy si vystačili jen s trojmístnými telefonními čísly, městské koupaliště mělo číslo 384. V restauraci byly dřevěné boxy, které tam přetrvaly až do 60. let minulého století.

V patře bydlela po levé straně od schodů bábinka. Po pravé straně byla kancelář a za ní měla postel teta Mirka. Sál v patře byl tehdy o hodně menší, končil v místech současného zúžení. Ve výklenku byly situovány tři malé pokojíčky se šikmými stropy.

Manželům Čápovým se v době jejich působení na koupališti narodily tři dcery. A právě 1. srpna 1948, tedy v den, kdy se narodila prostřední dcera Alena, se tady konal velký karneval. „Maminka vyprávěla,“ říká Jindřiška: „že měla právě rodit. Šla proto pěšky z koupaliště do Sázavy k rodičům, cestou se ještě stavila pro porodní bábu. Než se vydala na cestu, schovala kasírtašku ke mně do kočárku. Už to ale nestačila nikomu říct. Otec si myslel, že ji někdo ukradl. Až později se kasírtaška našla, už ani nevím za jak dlouho. Je vidět, že už tenkrát mně maminka věřila,“ směje se Jindřiška.

Na koupališti se údajně dělala moc dobrá zmrzlina. A vždy v neděli paní Čápová upekla něco sladkého. Uměla výborné věnečky, punčové řezy a pro děti připravovala piškoty. V neděli totiž chodili na koupaliště na oběd výletníci a také honorace z Lanškrouna a okolí.

Vždy v dubnu, na svatého Jiří, kdy podle pranostiky vylézají hadi a štíři, se chodilo do mokřiny mezi Dlouhým a Olšovým rybníkem na žáby. Paní Mirka vzpomíná: „Sbírali jsme je do pytle. Pak jsme si sedli k zadním dveřím restaurace a přebírali je, protože ne všechny se hodily. Ty co vyhovovaly, Karel házel zpět do pytle a ty, co se nehodily, pouštěl.“ Pan Čáp z nich potom dělal pochoutku – žabí stehýnka. „To se šest párů stehýnek napíchlo na špejli, obalily se a smažily jako řízek,“ vysvětluje Jindřiška. Pražáci, co byli ubytovaní ve vilách, žabí stehýnka neznali, tak na ně chodili a moc jim chutnala.
Taky se dělaly křapáče a pro děti se mazal chleba s hořčicí. Krajíc se prodával za padesát haléřů.

V době, kdy Čápovi působili na koupališti, byly všechny tři dcerky malé a občas je hlídala jejich teta Mirka, která byla jen o pár let starší. Ta měla v souvislosti s hlídáním dvouleté Jindřišky v roce 1948 průšvih. Místo hlídání se šla koupat a holčička se ztratila. Všichni ji hledali včetně strážníků, ale nebyla k nalezení. Tehdy už nebyl uprostřed rybníku altánek, jak jej známe z dobových fotografií, ale zůstal tam po něm jen dřevěný prám a na něj byly umístěny břízky a lavičky. Panovala velká obava, že se děvčátko chtělo dostat právě na tento prám. Nakonec byla Jindřiška nalezena mezi restaurací a dřevěnými šatnami, kde si hrála s klukama. Právě to, že Čápovi měli tři děti a neměl je kdo hlídat, vedlo k rozhodnutí z koupaliště v lednu 1950 odejít.

Městské koupaliště, stejně jako třeba Slavie, Střelnice, Beseda a kulturní dům patřily pod státní podnik Restaurace a jídelny (RaJ). Proto se i později stávalo, že pan Čáp chodil na koupaliště občas vypomáhat.

Povídání s Jindřiškou Čápovou a Miroslavou Musilovou
zaznamenala Marie Hrynečková.

Foto: Autorka, Stanislav Vimr (Výstava v Městském muzeu Lanškroun),
soukromý archiv Čeňka Kotrby, album M. Jansy,
rodinné fotografie Miroslavy Musilové a Jindřišky Čápové.

 

Foto:
1 - Rok 1914, zdroj nedávná výstava Městského muzea Plavky ve světě módy 1890-1990.
2 a 3 - Soukromý archiv Čeňka Kotrby.
4 až 22 - Třicátá léta minulého století. Použity jsou fotografie z výstavy v Městském muzeu Lanškroun (foto Stanislav Vimr a Marie Hrynečková). Č. 11 - Uprostřed rybníku byl altánek, při plavání přes rybník si plavci v polovině v altánku odpočinuli a potom pokračovali dál. Č. 6, 7, 8 a 10 - archiv Č. Kotrby. Čísla 12 a 13 z fotoalba M. Jansy.
23 - Upoutávka na Lázeňskou restauraci Karla Čápa. Zdroj: Výstava Plavky ve světě módy 1890-1990
24 - Karel Čáp s Jindřiškou před restaurací, rok 1948.
25 - Maminka Karla Čápa s vnučkou, za nimi dřevěné posezení, rok 1948.
26 - Jindřiška před restaurací, rok 1948.
27 - Jindřiška se sestrou Alenou, rok 1949.
28 až 30 - Šedesátá léta minulého století. Č. 29 a 30 - archiv Č. Kotrby.