Dobrý večer, je čtvrtek 14.11.2019. Dnes má svátek Sáva, zítra Leopold.

170329 kinoBudova lanškrounského kina na ulici T. G. Masaryka (do války se jmenovala Fiebigstrasse, čili Dobytčí cesta) slouží k promítání filmů už od roku 1914, kdy ji nechal postavit liberecký podnikatel Antonín Sachers. Nacházelo se zde 408 míst, z nichž 84 bylo na balkoně. Koncesi na provozováni kina obdrželo město Lanškroun v březnu 1914, pronájem koncese byl sjednán Karlu Demuthovi. Vůbec prvním promítaným filmem byl německý němý film, jehož název je ale neznámý. Až do roku 1945 se jednalo o kino německé. Tomu nasvědčuje i nápis LICHTSPIEL THEATER na štítu budovy, který je vidět na nedatované historické fotografii.


České kino fungovalo v budově Besedy (nyní učiliště na začátku ulice Lidická) od roku 1928 do roku 1938, kdy bylo české kulturní centrum násilně uzavřeno.


V roce 1945 došlo k obnovení kina ve stávající budově pod názvem Kino Odboj. Na začátku 70. let byla vybudována přízemní budova s nově řešeným vchodem. Výraznou rekonstrukcí prošla budova kina v letech 1996 až 1998, na přelomu tisíciletí proběhla rekonstrukce zvuku a akustiky, v roce 2011 bylo kino digitalizováno. Ve 3D se v lanškrounském kině poprvé promítalo v roce 2013.


Mezi okolními městy je takto stará budova kina unikátem. Pan Dušan Šlahora v knize „Lanškroun, moje pozdní láska“ uvádí, že v okolních městech se filmy promítaly v hospodách, sokolovnách a tělocvičnách. Například v Chocni postavili budovu kina až v roce 1955.


Oproti původnímu vzhledu budova ztratila většinu ozdobných prvků, zmizely z ní čtyři lampy, naopak na současné fotografii můžete vidět moderní LED veřejné osvětlení. Na obou fotografiích je na budově nápis kino – na té původní velmi decentní německý nápis na štítu domu, na té současné již nápis český, který je na první pohled nepřehlédnutelný.

 

 

O vzpomínky na fungování lanškrounského kina v 60. letech jsme požádali pana Milana Bednáře:

První moje vzpomínka na existenci kina je jednoznačně do roku 1960, kdy jsem začal chodit vždy v sobotu ve 14:00 na dětská představení – cena lístku byla tehdy 1 Kčs. Už tehdy bylo možno zakoupit nějakou tu sladkost a hlavně žvýkačku Pedro – také za 1 Kč. Podotýkám, že se v té době chodilo do práce i v sobotu.
Později, kdy jsme začali chodit na mládeži přístupné filmy ve večerní době, jsem navštěvoval kino většinou v pátek – to se začínal promítat vždy nový film – v ceně 4, 5, nebo 6 Kčs. Vždy před hlavním filmem byl promítán Československý filmový týdeník, to byly v podstatě zprávy z dění v tehdejší ČSSR. Návštěvnost kina byla v té době (obzvláště v pátek) docela vysoká. Sedačky pro návštěvníky byly dřevěné – sklápěcí, ale mám zato, že nám to nikdy nijak nevadilo. Většinou to byly filmy francouzské, italské ale i české. Filmy, které byly poplatné době nebyly moc navštěvované, ale dalo se na ně někdy koukat. Podotýkám, že kino promítalo snad každý den.
Byl také zřízen tzv. Filmový klub, kam se mohli přihlásit občané starší 15 let a pro ně byly zajišťovány filmy, které nebyly jinak veřejnosti promítány. Myslím si, že pro Filmový klub byla promítací doba každý druhý čtvrtek v měsíci. Nutno podotknout, že vždy před představením nám byl podán k filmu ředitelkou kina komentář např. o režii, hereckých podáních atp. Opět musím konstatovat, že někdy to byly filmy zajímavé, ale také jsme je někdy hodnotili jako nic moc.
Do kina se vstupovalo dveřmi, které jsou nyní vlevo od stávajícího vstupu, tam byly asi tři schody a zábradlíčko a hned byla pokladna. Tam seděla vždy hodná paní Hejkrlíková. Tato paní prodávala vstupenky ještě i v nově zřízené přístavbě, kde je nyní kavárna.

 

Text: Matěj Brýdl
Zdroje: Vlastivěda Lanškrounska; kniha Lanškroun, moje pozdní láska od Dušana Šlahory; Orlický deník; vzpomínky Milana Bednáře

 

170329 kino1 170329 kino2