Je to už patnáct let, kdy jsem do Listů Lanškrounska napsal článek s názvem: "Když kámen mluví". Věnoval jsem se v něm tématu pilířů, křížů, sousoší a drobných sakrálních památek umístěných podél cest a v přírodních zákoutích a zamýšlel se také nad tím, proč jsou některé památky tohoto typu devastovány, opuštěny, vystaveny pomalému chátrání a lidské nevšímavosti.

Naši předci více cestovali pěšky a měli tak možnost intenzivněji a pozorněji vnímat krajinu, ve které žili. Do svého prostředí byli vrostlí a s přírodou bytostně spjatí a proto se obklopovali věcmi, které jim jejich víru mohly na cestách připomínat.

Po patnácti letech od napsání článku musím konstatovat, že mne mile překvapila už starší obnova kříže u čerpací stanice DOTA BUS s.r.o., o kterou se zasloužil majitel. Stejně tak v nedávné době oprava sakrálních památek směrem na Sázavu, o kterou se zasloužila obec a lidé, kterým šlo o dobrou věc. Podobně tak zájem města Lanškrouna o záchranu kamenného kříže v žichlínském poldru byl vzorový. Kritérium ochrany není jen evidence památkového úřadu, ale především náš vztah k těmto věcem, který nejlépe demonstruje skutečnou hodnotu a význam díla.

V současné době mne zajímá problematika spojená s instalací sochy Kajícníka před pískovcovým křížem sv. Václava na Jiráskově náměstí v Lanškrouně. Snažil jsem se dopátrat k původnímu autorskému záměru a pochopit, proč dříve prezentovaná instalace s označením Hříšník, která měla směřovat do bývalé rajské zahrady zbořeného kláštera Augustiniánů mezi kostel a zámek, nakonec skončila před pískovcovým křížem a zůstala poněkud necitlivě čnít do prostoru. Tímto si začala pro svůj příběh uzurpovat nejenom zmíněné prostranství, ale i samotný kříž. Lidé, kteří se před křížem mohli doposud zastavovat, jsou nyní "vytlačeni" betonovou sochou, která zabírá tento prostor.

Pokud se tvoří nějaké dílo, je přirozené, že autor pracuje s cílovou lokalitou, kde bude umístěno... Pokud se ale dílo nakonec ocitá nečekaně úplně někde jinde, než mělo, musím si klást otázku. A nejenom já. Proč byla socha instalována jinde oproti původním předpokladům? Kdo o tom rozhodl a proč? Co se tak zásadního změnilo, že autor mění své představy?

Budeme-li poctivě sledovat autorskou předlohu v čase, pak zjistíme, že původní skica zachycovala tzv. hříšníka, který se modlí, hlavu nemá zakrytou a ruce má pravděpodobně - sepjaté, což lze vysledovat z polohy paží na zmíněné skice. Na samotné plastice je ovšem hlava už krytá maskou. Výraz spjatý s depersonalizací je symbolizován právě maskou a demonstrující pózu, kterou člověk musí mít, pokud chce fungovat v nějaké sociální skupině, sděluje autor. Socha je nahá, modlí se a je v rozhovoru s někým vyšším, uvádí dále autor. Oproti původní skice se paže posouvají do stran a dlaně otvírají, jak je vidět z přiloženého obrázku. Toto zpracování koneckonců odpovídá i vizi autora, který sděluje, že jeho instalace se zabývá i prvotním hříchem a jeho otazníky. Toto zpodobnění ale odpovídá spíše původní lokalitě a tedy rajské zahradě zbořeného kláštera Augustiniánů mezi zámkem a kostelem a nikoli lokalitě před křížem.

Pan Matouš Háša v Městských novinách 8-9/2016 přiznává, že "instalace bude působit neotřele a vyvolá diskuze. A že si za pojetím díla stojí... " Toto prohlášení je pozoruhodné za situace, kdy se dílo zhotoví, později ukotví v zemi napevno ocelovými pruty, a pak - diskutujme? Přestože nastala nečekaná změna v konečném umístění díla, nebyl nikdo vyzván k možné diskuzi, která by samotné instalaci předcházela. Rozhodovali jednotlivci.

Náhradní místo před pískovcovým křížem nevnímám jako vhodné a zcela chápu, že to na některé působí rušivě a nebo i necitlivě. Socha kajícníka by si možná zasloužila komornější prostor, který je zbaven provokace nebo veřejného exhibování. V Bibli Ježíš promlouvá k farizeům, kteří si na zbytnělé okázalosti a vnější demonstraci své kajícnosti a zbožnosti velmi zakládali. Viz: "A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích..." Mat 6.5

Kajícnost není závislá na hmatatelné blízkosti kříže. A tak doufám, že se pro sochu Kajícníka časem najde vhodnější místo, než přímo před křížem, místo, kde by i jeho příběh mohl vyznívat přesvědčivěji. Ať už to bude za kostelem v trávě nebo v původní autorské lokalitě rajské zahrady zbořeného kláštera Augustiniánů, tedy mezi kostelem a zámkem. A umístěná tak, aby se nestala překážkou pro kohokoli, ale citlivým uměleckým doplňkem veřejného prostoru.Zde měla tato socha původně stát a možná by nebylo vůbec od věci ji do tohoto prostoru prostě jen - vrátit.

Miroslav Kuťák