V těchto dnech vyšlo nové číslo undergroundového čtvrtletníku Voknoviny, které je zčásti věnováno lanškrounskému malíři Ladislavu Netkovi. Je pravděpodobné, že většina Lanškrouňáků jeho dílo vůbec nezná. Žádný z Netkových obrazů totiž nemohl být v době totality nikde veřejně vystaven, protože autor patřil k českému undergroundu.
„Voknoviny se snaží nacházet a na světlo světa vytahovat lidi, kteří toho hodně udělali, ale neví se o tom. A právě rodák z Lanškrouna, Láďa Netek, je jedním z nich.
Po jeho smrti se po něm zavřela voda a nebylo možno vidět žádnou z jeho prací, nebylo možno se něco dozvědět o jeho umělecké tvorbě,“ řekl čestný šéf undergroundového časopisu František „Čuňas“ Stárek, na tiskové konferenci v Lanškrouně.
František Stárek byl od roku 1979 vydavatelem samizdatového časopisu Vokno, později také samizdatových Voknovin a Videomagazínu Vokna v 70. a 80. letech. Čtvrtletník Voknoviny vychází v současné podobě od roku 2014.
Nejnovější číslo, z něhož přinášíme ukázky, je poprvé v historii doplněno čtyřbarevnou přílohou, v níž jsou vyobrazena některá díla Ladislava Netka. Barvu si mohly Voknoviny dovolit díky podpoře města Lanškroun, finanční příspěvek činil 4999 Kč.
K jednomu z obrazů, který je ve Voknovinách vyobrazen, F. Stárek řekl: „Ten olej na plátně jsem objevil při práci na tom velice investigativním výtvarném článku. Bylo to hledání, kdy jsem se spojil se sestrou Ládi Netka Jarmilou a ona mi umožnila podívat se do jejich domku v Lanškrouně. A ejhle, na půdě byl štos prací, o kterých ona sice věděla, ale asi deset let si je už neprohlížela. Nafotil jsem tam asi šedesát prací a z mého hlediska je to objev jako bychom našli modrého mauricia.“
Časopis Voknoviny využívá i v dnešní době distribuční síť pouze cestou svých přátel, takže se nedá koupit v běžných obchodech. Nejbližší distribuční místo Voknovin je v Kadeřnictví Nový svět 383 v Ústí nad Orlicí.
Pro 7. číslo Voknovin napsala PhDr. Jarmila Netková o svém bratrovi následující medailonek:
Ladislav Netek se narodil 29. 3. 1951 v Šumperku do rodiny technického úředníka a učitelky. Rodina bydlela v Lanškrouně, kde také v roce 1957 začal chodit do základní školy.
Po jejím ukončení nastoupil v roce 1966 do učení v SOU n. p. TESLA Lanškroun, poté co se marně pokoušel dostat na střední uměleckou školu v Brně. Po ukončení učiliště zůstal pracovat v n. p. TESLA Lanškroun jako nástrojař až do sňatku v roce 1971, kdy se mu také narodil syn Michael.
V roce 1972 se odstěhoval s rodinou do Chotutic u Peček. Zde našel i zaměstnání v továrně TONA Pečky. V roce 1976 se manželství rozpadlo a Ladislav byl přinucen opustit Chotutice a vrátil se do Lanškrouna k rodičům. Neshody s manželkou a rozvod nesl dost těžce. To se projevilo na zdravotním stavu zejména psychickém, prohloubily se deprese a nakonec i schizofrenie. Následovaly čím dál častější pobyty v psychiatrických léčebnách (Choceň, Havlíčkův Brod) a také střídání zaměstnání v lanškrounských podnicích (TESLA, cihelna, pivovar, PACO, jatka aj.). Nakonec mu byl přiznán invalidní důchod v roce 1984.
Na jednom z léčení se seznámil s doživotní družkou Jiřinou, se kterou trávil dobré i zlé střídavě v Lanškrouně, psychiatrických léčebnách (H. Brod, Želiv), trvale bydleli v Chrudimi a konec života oba dožili v domově pro seniory v Pardubicích. Zemřel po srdečním kolapsu v pardubické nemocnici 28. 1. 2011.
Ladislav od dětství miloval tužky, pastelky a pokreslil, co se dalo – od dětských knížek po nábytek. Rodiče ho ve výtvarných projevech podporovali a tak navštěvoval různé výtvarné kroužky, kurzy jak pro děti, tak pak pro mládež a dospělé.
Stýkal se s místními amatérskými malíři, ale i s mladými lidmi z undergroundu z Ústeckoorlicka i Prahy. Své kresby, malby a koláže nikde veřejně nevystavoval, ale přátelům a známým je buď daroval, nebo prodával. Velká část tvorby je v rukou jeho sestry Jarmily.
V současné době probíhá zpracování jeho tvorby díky zájmu bývalých přátel z undergroundu.
Jarmila Netková
Praha, listopad 2015
Voknoviny
Rozhovor s Františkem „Čuňasem“ Stárkem
Proč si necháváte říkat Čuňas? Vůbec se mi to nelíbí...
Nejste jediná, komu to vadí. Ale vysvětlím vám, z čeho to vzniklo. My jsme si jako žáci 8. třídy založili kapelu nazvanou Yellow spooks. Hráli jsme bigbeat, takovej ten, co jsme tehdy chápali, jako tvrdej rock 'n' roll.
Vy jste hrál na co?
Na nic. Já jsem skládal texty a manažeroval jsem to. Což mi zůstalo asi už do smrti. Samozřejmě, že jsme neměli peníze na aparaturu, takže jsme hráli přes gramorádio, přes promítačku, bubeník, když jsme zkoušeli, tak bubnoval na kufr, prostě improvizovali jsme. Tehdy udělat si elektrickou kytaru pro nás znamenalo koupit si snímač na kytaru, což tehdy představovalo dost vysoký obnos 70 korun. Peníze na toto vybavení jsme sháněli všemi možnými způsoby, chodili jsme se sběrem, odevzdávali jsme olovo a tak. Já jako manažer, na němž to všechno viselo, jsem si různě půjčoval peníze. A tehdy běžela francouzská komedie Výhodná koupě a tam je jedna scéna, kdy na křižovatku přijede hlavní hrdina v americkým fáru, zahoupe se… a tam vyběhne takovej somrák, začne mu čistit okna … a teď se na něj podívá: „Ježiš, to seš ty? Ty si mě nepamatuješ? No já sem Šuňas, říkal jsi mi Čuňas. Tvůj kamarád z vojny. Ty žiješ? Člověče, to fáro, ty hadry, nepučil bys mně padesátku?“ A jak jsem byl v těch dluhách, tak mi ten Čuňas zůstal.
Čím to bylo, že jste se držel na okraji společnosti? Byla to odvaha, nebo spíš rebelství?
Já si myslím, že je to jako když někdo má hudební sluch, tak někdo má vyvinutou nějakou vlastnost, která ho pohání k tomu, aby byl mezi svýma vrstevníkama takovým okrajovým člověkem. Já jsem měl vždycky pocit, že na těch okrajích je život. Ten mainstream, že je takovej usedlej, nehybnej, zatímco v tom okraji to žije.
Takže to nebylo prvotně o nějaké touze po svobodě?
Ale to víte, že jo. Ale bylo to zprostředkovaně, spíš jako intuitivně tím, že jsem znal americký kapely, nahrávali jsme si pásky, sháněli gramofonový desky, to byl takový ten samizdat po magneťáku, třetí nebo čtvrtá kopie už sice nebyla moc slyšet, ale pořád to tam ještě bylo.
Vy jste pořád směřoval k hudbě?
Podle mého názoru tím komunikačním prostředkem pro mladou generaci od poloviny 20. století byla muzika. Tak jako v národním obrození čekali mladý lidi na to, kdy jejich básník vydá sbírku, tak od poloviny 20. století čekaj, kdy jejich kapela vydá novou LP desku. Nový nosič. To je komunikační prostředek. Ne že by si dnes v tramvajích četli básně, ale mají v uších zastrčený sluchátka. Pro mladou generaci je komunikačním prostředkem, podle mýho názoru, hudba. A už to drží nějakejch šedesát let.
Jaké má, podle vás, hodnoty dnešní underground?
To pořád zůstáváme u té paralelní struktury. Tahleta linka se prohloubila, najednou se ukázalo, že nejsem sám, že těchto lidí je spousta a že se dovedou dát dohromady. Ale zejména v době komunismu, tedy době nesvobody, to bylo nutností. Pochopitelně, protože ten mainstream byl k tomu ještě nepřátelskej. Dneska je lhostejnej. To si myslím, že je v pořádku. Ale myslím si, že underground pořád žije svým životem, má svoje komunikační prostředky, jak jsem třeba představil Voknoviny….
Mě právě překvapilo, že pořád ještě využíváte k distribuci pouze své přátele. Dnes je přece spousta dalších možností.
Samozřejmě, distribuujeme vlastními cestami. Když to dáte do ruky PNS tak vám dají támhle deset… my si to chceme řídit sami. Kolik kusů si řekne místní člověk, který tam ty lidi zná. To je mnohem flexibilnější.
Vy jste krátce po revoluci pracoval v BIS a teď pracujete v Ústavu pro studium totalitního režimu. Nebyla pro vás práce v těchto institucích rozčarováním?
No… do jisté míry ano. Když jsem vstupoval do BIS, tam jsem šel na přání Václava Havla, to byl rok 1990 a všichni jsme byli tak entuazisticky nabití. Tenkrát si Vašek pozval mě a Honzu Rumla, a řekl: „Musíte to vnitro vzít do ruky, Sachr to nikdy neudělá, musíte tam jít.“ Tak jsme do toho šli. Mysleli jsme si, že tam budeme pár měsíců, že vyhodíme všechny estébáky a že se pak vrátíme do svých novin, no, já jsem tam zůstal 17 let, protože pořád ta bitva nebyla dobojovaná. Myslím, že není dobojovaná ještě dodneška. A svým způsobem jsem skutečně ztratil iluze o tom, co to je a co si myslí mlčící většina.
Teď vám úplně přesně nerozumím…
My jsme se z pozice Charty pasovali do pozice těch, kteří mluví za mlčící většinu. Sdělovací prostředky tady mluvily za úzkou třídu, za Komunistickou stranu, za jejich propagandu, my tady říkáme to, co si myslí většina. No, nebyla to pravda. Tuhle iluzi jsem skutečně ztratil, protože ta mlčící většina dál programově mlčela a je jim to celkem jedno a bylo jim to jedno a je jim to jedno pořád. To, co za komunismu znamenalo shánění brzdových gumiček nebo toaletního papíru, což byly hlavní potřeby, tak to se jenom transformovalo do současných potřeb a je jim celkem jedno, co se děje, což vidíme například v počtu lidí, kteří jdou k volbám atd. K občanské společnosti to skutečně nedošlo. To, co si Václav Havel představoval, že se tady vytvoří společnost, která bude prostřednictvím nějakých svých hnutí, spolků, a z nějaké struktury občanské společnosti budou zřetelné potřeby a přání lidí, tak to se opravdu nestalo. Protože většina té mlčící většiny nemá potřebu svobody. Takhle bych to asi řek jednoduše. Ta svoboda pro ně není důležitá do té míry, aby byli ochotni pro to něco udělat.
Já považuju svobodu za integrální potřebu člověka, tak jako je voda, vzduch, tak právě tak svoboda… a teprve když jsou tyhlety potřeby naplněny, tak pak je teprve politický boj. Já nepovažuju boj za svobodu za politický boj.
Ale ono se to politickým bojem stává.
Ale podle mého názoru to je jiná kvalita. Můžete jít napravo, nalevo, ale nejdřív potřebujete svobodu, abyste se mohli rozhodnout, kde chcete být.
V době zveřejnění tohoto rozhovoru uplynou přesně 4 roky od smrti Václava Havla. Jaký byl jeho vztah k undergroundu?
Ten vztah je docela zajímavej, protože Václav Havel sám říkal, že když byl v tom oficiálním disentu, když byl jako zakázaný spisovatel, že se tam necítil dobře. A teprve když se seznámil s undergroundem a když na jeho chalupě na Hrádečku hrály undergroundový kapely a kdy tam byl festival, tak to jeho vykročení směrem k undergroundu pro něj bylo velice osvobozující. To jsou vlastní slova Václava Havla, která říká ve filmu o skupině Plastic People.
Teď prosím přejděme k vaší současné práci. Je tady Ústav pro studium totalitních režimů pořád potřeba?
Já si myslím, že byl potřeba ještě dřív, než to začalo. A tím, že tady nedošlo k vyrovnání se s minulostí, tak možná je to dané historicky, možná dokonce, že to má nějaké konsekvence obecné. Možná, že těch dvacet let od konce totality je právě doba, která je potřeba, aby se něco pohnulo v myšlení lidí. A vznik Ústavu pro studium totalitního režimu v roce 2008, přesně 18 let po revoluci, to si myslím, že je konečně konkrétní projev odhalení totalitní moci a rozchod s totalitou.
Zkoumáním jakého období se ústav zabývá?
Ze zákona je, že Ústav má zkoumání vymezené od roku 1939 do listopadu 1989 a tečka. To je to rozmezí.
Má před sebou ještě hodně práce?
To je práce, která je nekonečná. Tady jste to právě dnes viděla, že ty mimo mainstreamový sdělovací prostředky stále odhalují nové a nové skutečnosti. Myslím si, že právě ten regionální pohled je důležitej a že tam jsou vidět ty skutečný lidský osudy a potřeby lidí.
S poděkováním panu Stárkovi za rozhovor
Marie Hrynečková
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_St%C3%A1rek
Foto:
1 až 5 – Voknoviny a prostor věnovaný lanškrounskému rodákovi Ladislavu Netkovi
6 – obraz otištěný v příloze Voknovin, akryl na kartonu, vznikl před rokem 1986
7 – obraz ze soukromého vlastnictví Bohumila Bernáška, který Ladislav Netek nazval „Cestou se divím II.“, akryl na kartonu, asi rok 1971
8 – plakát vytvořený Ladislavem Netkem, pravděpodobně rok 1972
9 – František Stárek při tiskové konference MÚ Lanškroun
10 – čestný šéf časopisu Voknoviny poskytl rozhovor Lanškrounsku.cz
11 – Radim Vetchý, Fratišek Stárek a Bohumil Bernášek diskutují nad obrazem Ladislava Netka
12 a 13 – František Stárek s knihou „Rok 1989“. V knize jsou otištěny fotografie ze soudního procesu, který probíhal v roce 1989 v Ústí nad Orlicí, kdy byl F. Stárek odsouzen na 2,5 roku vězení. Šlo o jeden z posledních politických procesů v Československu. Bývalý disident oceňuje odvahu fotografa, který v tehdejší době snímky dokázal pořídit. Jeho jméno bohužel není známé.
14 – Dům v Lanškrouně, kde Ladislav Netek žil a tvořil
Autory fotografií jsou Marie Hrynečková a Bohumil Bernášek
