Téměř pět set lidí zaplnilo v páteční podvečer albrechtický Country Steak Restaurant a přilehlé venkovní prostory, aby strávili několik hodin s muzikou. Nejprve jim dělala příjemnou společnost kapela Šutr z České Třebové, později na pódiu vystoupila Věra Martinová doprovázená svojí sestrou Lenkou Slavíkovou. Diváci slyšeli jak novější skladby, tak i největší hity z konce osmdesátých let - Až na vrcholky hor, Nebe peklo ráj a další.
Ačkoliv Věra Martinová po koncertu a autogramiádě velmi spěchala domů, poskytla nám krátký rozhovor:
Obvykle se říká, že první dámy to mají těžké. Jaké to má první dáma country?
Myslím, že to mám jako každá jiná ženská. Někdy to je těžký, někdy lehký.
Když vidíte kolik lidí vás má rádo, tak to moc těžké asi není, že?
To je samozřejmě krásnej pocit. Dnes tady bylo hodně lidí a byli bezvadný. To mi udělá vždycky strašnou radost.
Během koncertu jste zmínila, že dnes výjimečně s vámi nevystupuje britský zpěvák Jamie Marshall. Mohla byste připomenout jak jste se spolu potkali?
Jamie tady byl před lety na pozvání Slávka Janouška na festivalu Janouškův Svojanov, kde jsem hrála i já. Tam jsem si ho poprvé všimla. Pak jsem ho pár let neviděla. A on se sem začal vracet, později hrál s bluesovou kapelou, ve které hrál i můj manžel (bubeník Jaroslav Petrásek - pozn. red.). A manžel mi tehdy říkal: on píše krásný písničky, pojď se ho zeptat, jestli by ti něco nenapsal. No, a postupně jsme se dohodli. Jamie mi napsal písničky, natočili jsme desku Věřím svým snům... a protože se nám spolu hrálo dobře a vycházeli jsme spolu velmi dobře jako muzikanti i jako přátelé, tak tato spolupráce trvá už dva roky. I pódiově.
Jaká muzika se líbí vaši dcerce (Anežka, 15 let - pozn. red.)? Zpívá si máminy písničky?
Dcera je takový můj první kritik. Já jí samozřejmě dávám všechno k posouzení a podle toho jak se tváří tak si řeknu jo nebo ne. I když samozřejmě ona je někde jinde... ale myslím si, že má docela vkus a že ta takzvaně blbá muzika jí nic neříká.
Myslíte si, že se v budoucnu bude věnovat hudbě?
Nevím. Řekla bych, že ji to táhne spíš k výtvarnu.
A to má také po vás, že?
No... tak vlastně ... my jsme to měli v rodině. Spíš po mém tátovi.
Děkuji vám paní Martinová a přeji pěknou cestu domů.
Marie Hrynečková