„Jízda je odměnou za stovky hodin strávených v garáži,“ říká Pavel Beran

Historická auta jsou vaším velkým koníčkem už dvě desítky let. Co bylo impulsem tohoto zájmu?
Už od mládí jsem sbíral staré psací stroje a jiné historické předměty, ale snem bylo vlastnit historickou motorku nebo dokonce automobil. Slovo dalo slovo a kamarád mně zprostředkoval koupi automobilu Aero 500 z roku 1930 zvaného „Cililink“.

Byl ve velmi špatném stavu, polovina věcí zde chyběla a co se zdálo být dobré se stejně při renovaci rozpadlo. Tato renovace mě pořádně „vyučila“, strávil jsem na ní 3000 hodin.

Co vás na starých autech baví víc? Období, kdy je dáváte dohromady, anebo v nich jezdit?
Renovace automobilů mě baví, protože je to pro mě odreagování od všedních problémů s podnikáním a stavbou domu. O to víc se však těším na jízdu, která je vlastně odměnou za stovky hodin strávených v garáži.

Aerovka není jediným autem, které jste zrekonstruoval. Uvedl byste prosím technické parametry i dalších automobilů?
Při loňské Lanškrounské kopě se konala vyjížďka veteránů. Této akce jsme se zúčastnili celá rodina se třemi automobily z naší sbírky. Já se svou sestrou jsem jel automobilem francouzské výroby Chenard&Walcker z roku 1912, který má obsah 2016 cm3, 4 válce, 4 stupňovou převodovku, 4 taktní motor, rychlost 60km/hod. Manželka s dcerou jela automobilem Aero 500 z roku výroby 1930, který má obsah 499 cm3, 1 válec, 3 stupňovou převodovku, 2 taktní motor, rychlost 50km/hod. Syn řídil automobil Ford T z roku výroby 1912, obsah 2989 cm3, 4 válec, planetová převodovka, brzdy pouze symbolické (jak píše Henry Ford ve svém manuálu k automobilu), 4 taktní motor, rychlost 70 km/hod.

Asi vám dalo hodně práce, než auta získala dnešní podobu…
Dnes již není možné objevit automobil ve stodole v krásném stavu. Většinou je to pouze „šrot“, který se dává dohromady několik let za podpory rodiny a na úkor svého volného času. Výsledkem je pak krásně zrenovované auto, které vypadá, že je hrozně cenné, ale skutečnost je taková, že jsou zhodnocené akorát stovky až tisíce hodin práce.

Jak při renovaci postupujete? Používáte jen originální díly, nebo některé necháváte vyrobit? Zachováváte například i původní barvu laku a čalounění?
Renovace vozu většinou probíhá z totálního šrotu, kde některé díly jdou zachránit či opravit, ale některé se musí nahradit replikami od odborných firem, které se tímto oborem zabývají. Zbytek se musí vyrobit v domácím prostředí dle možností. Díky těmto renovacím musí člověk ovládat truhlářské, klempířské, motorářské či zámečnické práce. Lak a čalounění se většinou dělá nové, protože se nedochová.

Kterého z vašich aut si nejvíc považujete a proč?
Nejvíce si vážím automobilu Aero 50 z roku výroby 1938, které je karosované ve Vysokém Mýtě firmou „Karoserie Josef Sodomka“. Vážím si ho proto, že je z rodiny Josefa Sodomky po jeho manželce Madle Sodomkové.
Tento vůz je ve stavu před velkou renovací, která může začít po dokončení výstavby nové garáže, kde bude renovace probíhat. Díky tomu, jak se na renovaci těším, mě nutí garáž rychle dokončit.

Jak probíhají soutěže historických aut, kterých se účastníte? Co konkrétně se hodnotí?
Zúčastňujeme se soutěží pro historická vozidla kategorie FIVA, kde se nejezdí na rychlost, ale hodnotí se veteránské znalosti, při kontrolách na trase závodu se plní různé úkoly a otázky spojené s historickou tematikou. Dále se hodnotí dobové oblečení posádky a provedená renovace vozu.

Jaká nejvyšší ocenění jste při soutěžích získali?
V soutěžích získáváme různá ocenění, pohárů již máme několik desítek, ale nejvyšším oceněním pro nás byl pohár za vítězství na Evropském srazu Aero v německém Landshutu v roce 1998 s vozem Aero 30 z roku 1937. Každé ceny, kterou získáme, si plnohodnotně vážíme.

Chystá se v letošním roce nějaká příležitost, při niž by mohla lanškrounská veřejnost auta vidět?
V letošním roce bude možno vidět veterány nejenom na Lanškrounské kopě, ale i v okolí, např. Zábřeh, Červená Voda, Pardubice, Mohelnice, Šumperk atd.

Není asi pochyb o tom, že vaše sny a přání souvisí opět s historickými auty?
Tento můj koníček, který začal před 20 lety je dnes již vlastně velký „kůň“, kterým žije celá naše rodina, což je pro mě povzbuzující. Místo dovolené si raději zajedeme do nějakého muzea historických vozidel u nás či v zahraničí. Životním snem každého veteránisty je zúčastnit se nejprestižnějšího závodu světa z Londýna do Brightonu. Snad se mi to jednou splní….

S poděkováním Pavlu Beranovi za rozhovor a poskytnuté fotografie
Marie Hrynečková

Foto: archiv Pavla Berana