Good afternoon, it is Saturday 4.4.2020. It is the nameday of Ivana, tommorow is the nameday of Miroslava.

200221 permatat

ZAHRADA JE ANTIDEPRESIVUM

Nějaký sad už viděl každý, ale tatenické rodové sady zatím stojí trochu přehlížené. A přitom s rozlohou úctyhodných osm hektarů, kdy o část pečuje sdružení Permatat a o část rodina Nezbedova, to není žádný drobek. Svou odlišností od ostatních sadů, které znáte, jsou tyto sady v širokém okolí Lanškrouna naprosto výjimečné. Potřeba je jediné, umět se správně kouknout.


Tatenické rodové sady, jsou zelené antidepresivum, které si naordinovala skupina přátel hledajících místo k usazení se a zakořenění. Na jihozápadním svahu Tatenice, kde léta bývala jen louka, vytvářejí permakulturní sad a tím prostředí příznivé nejen pro svoje lidské potřeby, ale příznivé i pro všelijaký hmyz, obojživelníky, drobné savce nebo dravé ptáky. Těch živočichů, co se sem už nastěhovalo!

Až pojedete přes Tatenici, pozorně se zahleďte na tyto permakulturní sady, určitě nebudou jako žádný jiný sad, který jste do té doby viděli. Permakulturní myšlení zdejších hospodářů nenakreslilo do krajiny rovné řady jabloňové monokultury, ale vlnící se křivky stromů a keřů tak, aby respektovaly všelijaké terásky, meandry, tůňky a příkopy. Není tu jeden druh jabloní, které ve stejný čas vykvetou, ve stejný čas je můžete sklízet, a v mezidobí jezdit pod korunami na traktůrku jako z reklamy na džus. Jsou tu desítky druhů pečlivě vybraných jabloní, ale i hrušní, peckovin, ořechoplodých dřevin, bobulovin, pod nimiž rostou stejně pestře rozvržené keře a ještě pod nimi byliny.

 

 

OBJEVOVÁNÍ DÁVNO ZAPOMENUTÝCH MOUDER

Slabiny monokultur, které si v současné době začínáme uvědomovat u lesů nebo polí, se pochopitelně objevují i u sadů. U ovocných stromů, které jsou v době květu citlivé na mrazíky, je právě velmi vhodné mít odrůdy, které rozkvétají postupně. Je pak pravděpodobnost, že alespoň některé květy se s mrazem nepotkají a úroda na podzim bude.

Běžná podoba současného sadaření měla usnadnit zemědělci práci. Měla být snadno obdělatelná a přinášet jistý výnos. Příroda se ale rychle mění, teď už v podstatě z roku na rok. Postupy, které fungovaly desítky let našim dědům a babkám, selhávají. Permakulturisté objevují zemědělské principy, které už byly dávno zapomenuté, zachraňují původní odrůdy rostlin a snaží se efektivně, ale nenásilně, tvarovat přírodu na pozemku do udržitelné podoby. Nejlépe do podoby, která bude prospěšná všemu živému a vydrží několik generací.

A tak se v těchto sadech kromě vysazování dřevin i hodně bagrovalo. Aby původně vyprahlý kopec vůbec mohl fungovat, bylo potřeba zde začít zadržovat vodu. Naši předkové na to vynalezli svejly, podlouhlé příkopy po vrstevnici, kam voda stéká a pomalu se vsakuje. Zkrátka chytrá a užitečná věc, ale pro tradičního hospodáře nepředstavitelná hloupost, takhle si komplikovat sekání trávy! V kontextu současných dlouhých období sucha je ale opravdu škoda nechávat vodu hned odtékat do kanalizace.

 

 

PERMAKULTURA POSILUJE VZTAH K PŘÍRODĚ I LIDEM

Když jsem s tatenickými permakulturisty seděla u ohně, na kterém se jim vařil v kotlíku oběd, a povídali jsme si, působili jako nesmírně spokojení lidé. Ačkoliv věnují už několik let naprostou většinu volného času dřině na pozemku, nevypadá to, že by je to vyčerpávalo, spíše naopak. Všichni byli milí a nabití energií, přestože ten den dopoledne už stihli vysadit velké množství stromů. Martina, která se mi ten den věnovala jako průvodkyně, říkala, že stromů a keřů už vysázeli tisíce, ale ani po letech se nezdá, že by s budováním pozemku už byli v cílové rovině. Rozmachuje se rukou a kouká po svahu a konstatuje, že ještě to chce posílit spodní patra. Co tím myslí? Pod korunami stromů je dost místa ještě pro keře a pod nimi i pro byliny nebo zahrádku. Takže jak budou stromy růst a ubude práce se zakládáním kostry sadu, konečně budou mít zdejší hospodáři čas na vytvoření záhonů pro mrkev. A to se přitom o permakultuře říká, že je to řešení pro líné zahradníky!

Vzrostlé permakulturní zahrady mohou na někoho působit jako neudržované džungle. Ale práce s jejich založením je srovnatelná jako s vytvářením francouzského zámeckého parku. Celá parta tatenických permakulturistů jsou na první pohled nesmírně silní a prací zocelení lidé. Každý ze zdejších mužů má spíše tlapy než ruce a všichni jsou také řádně osmahlí od sluníčka. Naštěstí jim prý jejich rodiny a přátelé s prací na pozemku dost pomáhají a tak, i když si občas někdo namůže záda, ještě se nikdo fyzicky nezničil natolik, aby ztratil pro projekt nadšení. Z pomocníků tu prý mají vždycky radost a já se nedivím. I když permakulturní pozemky jsou téměř samoobslužné, sem tam se posekat, pohrabat, posbírat nebo porovnat ty lány zeleně musí. Pomocníkům se zde hezky odměňují. Kromě toho, že si po práci může udřený pracant zalebedit v oáze klidu, nabídnou mu tu voňavou kávu a divošskou baštu upečenou nad ohněm. I jednodenní pobyt zde je velkým vytržením z civilizace.

V Permatatu se žije s přírodou opravdu v intimní blízkosti. Zdá se, že kdo sem přijde a chvilku pobude, začne čas vnímat jinak a bude i citlivější na roční cykly a proměny přírody. Zaraduje se nad jarním pučením, všimne si, jak rostliny reagují na úplněk, intenzivně si prožije touhu po dešti během letního sucha. Myslím, že prožitky tohoto druhu asi dovedly zdejší partu k tomu, aby závěr každého roku oslavili s přáteli velkým slunovratovým ohněm. Prý se jich tu každoročně na tuto oslavu sejde okolo padesáti. Přesto však uvažují, že by se v budoucnu rádi otevřeli veřejnosti ještě více. Až se stromy a keře rozplodí, bude potřeba opravdu hodně rukou, aby tu všechnu úrodu počesaly. A protože se prý zdejší sadaři při své práci i spoustu věcí naučili, rádi se jednou o své know-how podělí s ostatními v nějakých zajímavých kurzech.

 

 

PŘÍRODA ODPOČÍVÁ A ZAHRADNÍK SE NEMŮŽE DOČKAT JARA

Minulé zimy, které byly hodně zasněžené, se v tatenických permakulturních sadech prý zas tolik nepracovalo, spíš probíhaly udržovací práce, odpočívání a rozjímání. Letošní zima tak štědrá na sníh není a tak asi každý zahradník, který svou zahradu vážně miluje, i teď v únoru občas do něčeho rýpne. Muži a ženy z Permatatu a rodina Nezbedova se do práce vrhnou určitě každým dnem, jestli si tedy vůbec dali tuto zimu nějakou přestávku!

K běžným zimním pracím patří průběžné zpracovávání úrody, uklízení, opravování nástrojů. Ke konci zimy pak přichází důležitý čas na množení keřů, přípravu semen, předpěstování rostlinek a řez dřevin. Inu, hlavně ten řez dřevin na osmi hektarech půdy je asi celkem výzva!

Až pojedete skrz Tatenici, nezapomeňte se ohlédnout na jihozápadní svah nad obcí. Ten obrovský kus pozemku, který se z obyčejné vysušené louky změnil na neuvěřitelně plodný sad s obrovským množstvím kouzelných rostlin i živočichů, nemůžete přehlédnout. Osobně pociťuji velký vděk za to, že někdo investoval tolik práce a prostředků do toho, aby nabídl přírodě tolik prostoru k jejímu neomezenému bujení a vybral si pro tento záměr zrovna náš region. 

Michaela Cinková

View the embedded image gallery online at:
https://lanskrounsko.cz/en/9273-permatat#sigProGalleriac23ee5a9c9

Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Zaregistrovat a přihlásit se můžete v pravé části stránek.