Dobré dopoledne, je úterý 17.10.2017. Dnes má svátek Hedvika, zítra Lukáš.

170216-turistiTěžko se tomu uvěří: kdo se ve dvaceti letech účastnil prvního ročníku PŘEJEZDU JESENÍKŮ, tomu je letos, kdy se jel 41. ročník, šedesátjedna roků! Od pátku 27. do neděle 29. ledna putovalo 94 účastníků celkem 115 kilometrů po běžkařských trasách ve třech denních etapách od Skřítku po Malou Moravu. Je to dnes už ojedinělá turistická akce takového rozsahu v České republice, měřeno délkou tras, rozsahem služeb a počtem účastníků.

Obvykle bývá na přejezdu okolo 120 účastníků, což je ideální počet, ale letos se místo prvního noclehu přesunulo do nové lokality v Loučné nad Desnou a tak bylo lepší neriskovat přeplnění noclehárny.

Kudy se během tří dnů přejezdu jelo a jaké převýšení bylo nutné překonávat vidíme na prvních dvou obrázcích. Místem prvního nocování byla nově Loučná nad Desnou a další noc tradiční Staré Město pod Sněžníkem.

Zcela přirozeně se účastníci člení do skupin podle toho, odkud jsou. Má to tu výhodu, že ve skupině se lidé znají a navzájem se ohlídají. Letos jsme měli 15 skupin, z Jizerských hor, Prahy, Brna, Olomouce a odjinud. Nejvíc jich bylo přirozeně z Lanškrouna.

Věkové rozložení nesledujeme, ale je zde jedna manželská dvojice, co jezdí už od druhého ročníku, a během let vynechali maximálně třikrát. A také jezdí rodiče s dětmi, které jim postupně dospívají. Nebo druhá generace původních účastníků.

 

 

 


Proč je Přejezd Jeseníků tak populární?

Díky vysoké poloze má většinou nadprůměrné sněhové podmínky. Dá se absolvovat jak turisticky (beze spěchu, užít si trasy i zastávek) ale i sportovně (v běžeckém tempu). Terén je různorodý, se zajímavými místy, a když se zadaří, jako letos, s kouzelnými výhledy do vzdálené krajiny, doslova od Krkonoš po Tatry.

Účastníci dostanou každý mapky a popisy jednotlivých tras. A nejsou „ztraceni“ – ve vysokých polohách, kde se jezdí, je dobrý mobilní signál.

 

 

 

 

V čem Přejezd Jeseníků zejména v poslední době vyniká?

Je zřejmě poslední turisticky (tj. bez luxusu) pojatou akcí, s rozsáhlou péčí: účastnický poplatek kryje ubytování v teple, ale na zemi ve spacácích, stravování ráno a večer, počínaje večeří v pátek, a dohled na trati. Podpůrný tým má 10 lidí: dva jsou „závěrkové“ („závěrka“ jede poslední na trati, nikdo nesmí být za ním), čtyři lidé v kuchyni, dva lidé provoz společenské místnosti, jeden člověk na prezentaci a přítomnost účastníků a jeden na psaní diplomů. – Z jídelníčku vyjímáme: vepřová pečeně, knedlík, zelí; kuřecí stehno, bramborový salát; polévka; škvarková pomazánka;, klobása.

Máme tři doprovodná vozidla: velký náklaďák na převoz zavazadel, menší náklaďák na věci spojené s kuchyní, a osobní auto pro nenadálé situace.

 

 

 


Časový rozvrh dne Přejezdu Jeseníků.

„Od svítání do soumraku“. Vyjíždí se ještě za šera. A je nutné počítat s tím, že při více zastávkách cestou se dojíždí již zase za tmy. Proto jsou předepsanou součástí lyžařské výstroje i čelové svítilny.

 

 

 

 

Počasí při tomto 41. ročníku Přejezdu Jeseníků.

Slunečno po celý den, bezvětří. Většina tras nad hladinou inverze. Sníh, na který se daly lyže dobře mazat a vydrželo to po celý den. Dá se říci: nejlepší počasí za mnoho posledních let.

 

 

 


Jak to shrnout?

Stále dovedeme vytvářet uprostřed zimy prostředí přitahující lidi z celé republiky. Přesto, že to jinde už vzdávají. Vzhledem k omezenému rozsahu ubytovacích služeb není možné pořádat Přejezd Jeseníků pro větší množství lidí, nikdy se nepřiblížíme podzimní Lanškrounské kopě s 50x větším počtem účastníků. Ale těch 120 lidí zůstává stále naším cílem. Také organizační tým má dlouhodobé zkušenosti, ředitel akce Zdeněk Beran na přejezdu dělá už 16 nebo 17 let. Nezávislým oceněním bývají docela nadšené příspěvky účastníků na internetu.


Text. Jiří Kohout
(s poděkováním Zdeňku Beranovi a Jiřímu Krejčovi za jejich informace)
Foto: Jiří Krejča

 

 

 

 

Vyprávění Jiřího Krejči, jak to letos bylo na PŘEJEZDU JESENÍKŮ:


Přejezd Jeseníků 2017 – 41. ročník

Tak letos jsme načali pátou desítku! Účastník všech předchozích čtyřiceti ročníků neexistuje, pár pamětníků prvních ročníků ano. Osobně letos jedu po třicáté čtvrté a zase se těším jako malý kluk: na důvěrně známé kopečky, jimž počasí dodává každým rokem jinou příchuť, na kamarády stejné krevní skupiny, na zážitky, o kterých se další ročníky vypráví, na kuřátko s bramborovým salátem …

V pátek 27. 1. 2017 ráno v sedm hodin sraz u Dělňáku, přivítání s kamarády a prvním autobusem odjezd směr Nový Malín. Pár z nás, odhodlaných absolvovat trasu bez úlev, zde vystoupí - letos se takových sešlo téměř dvacet! Pěkně mrzne, tak rázně vyrážíme od kostela (360 m. n. mm, obr. 3) s odhodláním poprat se do večera s asi 42 km kopečků s převýšením necelých 1500 m.

Míjíme Malínskou rokli a po půl hodince svižné chůze po ledovaté silnici nazouváme běžky. Kdo by očekával, že pojedeme s kopce, ten se mýlí :-) Po těch letech víme moc dobře, že nás čeká asi pět kilometrů stoupání na Smrčník, pak trošku krkolomný sjezd vzrostlým lesem, kde před třiceti lety bývala holá stráň. Pak ještě šest kiláčků v upravené stopě a dáváme první pivko a česnečku na Skřítku (14 km). Jsme tu zřejmě včas neb závěrka tu ještě sedí. Obr. 4.

Posíleni na těle i na duchu mažeme modrou extru a odhodlaně vyrážíme směr hřeben. Obr. 5. Alfrédku dnes vynecháváme (zavřeno), krátká zastávka na Ztracených kamenech (nádherný výhled, Suchák a Bukovka jako na dlani). Na Jelení studánce dojíždíme zadní voj přejezdu, opalovačka, skupinové foto a po zledovatělém hřebínku pokračujeme na Kamzičník a Vysokou Holi (1465). Vyšší už je jen Praděd, jehož vysílač se teď před námi pyšně tyčí do výšky, vědom si skutečnosti, že o 35 m převyšuje vrchol Sněžky. Nádherně nasvícené Petrovy kameny dráždí bujnou fantazii představami o rejích čarodějnic s jejich galány… Obr. 6. Ostrá hranice inverze se zrcadlí pár desítek metrů pod námi. Teď už jen prudký sešup, prokličkovat klečí a jsme na Kurzovní - tradičním místě oběda. Abych nemusel hledat brýle, dávám obligátní smažák. Samozřejmě nezapomínáme na doplnění tekutin.

Na Praděd docházíme, jako obvykle, těsně před západem slunce. Obr. 7. Pokaždé mě ten pohled znovu fascinuje a automaticky sahám po foťáku, abych tu nádheru navěky uchoval doma na harddisku. V hospodě se sluneční paprsky náhle přelévají do skleniček – tradiční bylinný likér příznačného názvu nemůžeme vynechat. Zdolání posledního kopce, šestnáct druhů bylinek a příjemný sjezd na Švýcárnu vyvolává pocit euforie. V lokálu se setkáváme a veselíme s valnou částí přejezdových lýžníků. Pak nasazujeme čelovky a vyrážíme do tmy. Obr 8. Po předchozích „hubených“ ročnících letos napadlo dostatek sněhu a sjezd do Koutů se tak stává opravdovou lahůdkou či třešničkou na dortu.


Zavřený Pelikán, kde jsme po řadu předchozích ročníků nocovali a po jehož rekonstrukci majitel ztratil pochopení pro potřeby nás běžkařů, se stává drobnou vadou na kráse letošního přejezdu. Je nutno pokračovat dalších pár kilometrů do Loučné, kde Zdenda Beran nalezl v novém kulturním domě i nové místo asylu pro zhruba stovku účastníků přejezdu. Přivítá nás tu osvědčená parta týlového zabezpečení a sotva najdeme na zemi kousek místa na rozbalení karimatky, obr. 9, dostáváme hornickou porci vynikajícího knedlovepřozela, jaké uměl jen Bratr (Jaroušek) blahé paměti. Koláčky od čerstvého padesátníka Petra Franka nemají chybu a pak už jen veselí a zpěv do pozdních hodin. Obr. 10.


Děvčátka z kuchyně (Jarunka se Slávkou) jsou po ránu trochu rozmrzelá - vždyť Bóďa chrápal celou noc a ještě vykřikoval ze spaní :-) - nicméně při nalévání fazolačky se pokoušejí o úsměv. Ten bude později jistou satisfakcí při trávení zmíněných luštěnin. Kolem čtvrt na devět přijíždí do zámecké zahrady objednaný autobus a odváží první várku na Červenohorské sedlo. Hospoda otvírá za půl hodinky, jenže další je až v Ramzové, tedy čekáme. Rekonstruovaný interiér působí příjemně, jenom místa ubylo a všichni se nevejdeme. Doplňujeme tekutiny a vyrážíme.

Chatu na Vřesové studánce ještě pamatuji – barové stoličky z velkých špalků s kožišinou mi utkvěly v paměti. Několik let pak byla zavřená a na konci osmdesátých let stržena – škoda! Kousek po svahu už zůstala jenom studánka zastřešená stylovou kamennou kapličkou z roku 1927. Obr. 11. Traverz je dnes jetelný, takže po chvíli již stoupáme ze sedla na Trojmezí a po tradičním zastavení a kontrole placatic pak vzhůru na Keprník (1423 m. n. m.).

Ažuro, společné foto a … trenér (Petr Vašíček) opět nezklamal … vytahuje z batohu povědomou hranatou láhev plnou slunce … vrcholovka! Obr. 12.


Při sjezdu sem tam někdo lavůrkuje a zhruba v půli kopce potkáváme grupu lanškrounské omladiny, která si shodou okolností udělala výlet v protisměru. Chatu Jiřího na Šeráku po špatných zkušenostech z minulých let vynecháme a traverzem sjíždíme v širokém pluhu a s hůlkami před tělem na Čerňavu a dál, vlevo od sjezdovky, pokračujeme do Ramzové.


Po pár metrech projíždíme ostrou hranicí inverze a ... jako bys ze solárka vlezl rovnou do mražáku! Ještě v hospodě na nádraží, kde dáváme oběd, drkotáme zuby a třeme si zmrzlé prsty. Kolem čtvrté už zouváme lyže na Paprsku. Postupně se zde sejde většina lýžníků, pobudeme a čekáme na tmu, abychom si sjezdy po loukách do Starého města při svitu čelovek patřičně užili.


V příjemně vytopené sokolovně pod náměstím nás opět vítá rota týlařů. Gigantické kuřecí stehýnko spočívající na hromadě bramborového salátu a Plzeň místo tradičního „rybího piva z hor“ (oblíbený Bóďův výraz) podtrhují skvělé zážitky dnešního dne. Večerní program může začít. Kapela hraje ke zpěvu i k tanci, dámské osazenstvo si bere do parády Petra Franka a dámská volenka nebere konce, dokud se čelo oslavencovo řádně neorosí. Obr. 13.


Mrazivé nedělní ráno nás nutí přidat do kroku. Obr. 14. Po zledovatělé stopě přes pole do Stříbrnice, míjíme stádo krav a za vesnicí strmým stoupáním kopírujeme sjezdovku na Návrší.


Jsme zde mezi prvními, po půl hodině doráží zbytek, jež do Stříbrnice dopravil autobus. Obr. 15. Králičák dnes slibuje nádherné výhledy a tak uvolňujeme místa u stolu nově příchozím. Sluníčko pere, modrá extra zatím drží, v sedle pod Králičákem typický pohled na Klepý s rozhlednou těsně pod vrcholkem. Po půlhodince hladíme slona po chobotu a samospoušť pořídí tradiční každoroční baťůžkové foto s chobotnatcem jakožto dokument procesu našeho stárnutí. Obr. 16.

Sněžník nezklamal a z jeho vrcholu hledíme na Orlické hory a Krkonoše jako na plastickou mapu.
Teď se ale musíme vrátit do sedla a pokračovat levým hřebenem na Sušinu. Na Podbělku se drápat nemusíme, leč intuitivním obloukem lesem sjíždíme na známou traverzovou cestu přicházející z údolí Prudkého potoka. Po několika stech metrech křížíme modrou hřebenovku, příjemným sjezdem a posléze vyfrézovanou stopou se po pár kilometrech blížíme ke Čtyřem rohům. Sněhu je přehršel a tak si na závěr užíváme posledních asi šest km pohodového sjezdu. Jen ohradníky je potřeba přelézat s rozvahou, protože některé jsou pod proudem a stádu býků se raději vyhýbáme velkým obloukem.


V hospodě v Malé Moravě, v cíli přejezdu, fasujeme diplom za statečnost a klobásku. Sdělováním dojmů u pivka příjemně vyplníme čas do příjezdu druhého autobusu. Obr. 17.


Hodnocení letošního ročníku se pohybuje na horní hranici stupnice.
Náleží za to velký dííííííík všem kamarádům, členům týlového zabezpečení, bez jejichž obětavosti a péče by přejezd nebyl Přejezdem, a především organizátorovi a šéfovi přejezdu Zdendovi Beranovi! (Obr. 18).


Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Zaregistrovat a přihlásit se můžete v pravé části stránek.