Dobré ráno, je úterý 19.11.2019. Dnes má svátek Alžběta, zítra Nikola / Nikolas.

190225 kulturakKniha Příběh kulturního domu Lanškroun, vydaná na podzim 2018, vyvolala ve čtenářích, jak někteří říkají, mnoho příjemných vzpomínek. Některé jsou zcela unikátní, jako třeba vyprávění paní Jiřiny Fickové, která nyní žije v Novém Městě nad Metují.

My jsme bydleli v domečku bývalé plynárny a tak jsem měla zlatnickou dílnu velice blízko. Jako 4 - 5 leté dítě jsem ji prolezla se svými bratranci.


Ve zlatnické dílně jsme se schovávali, byly tam jen malé stolky, které měly kulatý výřez a na něm kožená plachta. Pak tam byly skříně, co měly zasouvací dveře. Žádné stroje tam nebyly. V přední části dílny, nebo možná už to patřilo do vily, byl sklep, který byl strašidelný, plný pavučin. Nebylo tam světlo, tak jsme si to prohlíželi při petrolejce.

Byly tam obrovské kožené okované kufry, ale nedaly se otevřít. Pak tam byly dřevěné bedny, v těch byla dřevěná vata a spousta konviček, džbánečků, talířů, vše se krásně lesklo. Vzpomínám si, jak odsud ty obrovské vysoké kufry odváželi. Měli ode dveří k autu rampu a při tom se stalo, že jeden kufr se převrátil a my jsme viděli, že tam jsou takové šuplíčky s příbory, ale ty byly úplně černé a taky tam byly malé cihličky šedivé barvy

To vše muselo být mezi rokem 1946 - 1947. My jsme se z plynárny odstěhovali na podzim r. 1947. To vím od rodičů. Já sama jsem kolikrát vzpomínala a přemýšlela, kdo to asi odvezl. Tímto dobrodružství končilo a nic nového se tam nedalo objevit.

Přímo ve vile jsme nikdy nebyli, ale ten park byl plný zarostlých keřů, kde jsme si dělali bungry na schovávání. Když jsme se přestěhovali do Tovární ulice, já jsem si už s bratránky nehrála. Začaly mě bavit panenky, které měla dcerka pana Boži Modrého, kteří bydleli ve vile přímo naproti Tesle. Hrála jsem si u nich ve vile nebo jsme šly k nám, u nás byla velká rodina, v té době nás bylo už 6 dětí. Paní Modrá byla moc hodná paní, která pekla sladké dobroty a tak nám bylo líto, když zmizeli den ze dne aniž se rozloučili.

Když hořela věžička na vile (pozn. red.: 20. února 1948), to byla pro mě hrůza. Létaly ohňové papíry, někteří lidé říkali, že je dobře, že shořela dokumentace od soudu.

Později když tam byla školka, vodila jsem tam do té vily nejmladší sestru. Také jsem tam chodila do knihovny a ještě později do kursu pletení a dělání střihů. Když jsem mohla chodit tančit, tak ani jedny čaje mně neunikly i plesy tam byly velmi krásné.

------

Tady vyprávění paní Fickové končí. Upřesňuji, že od ledna 1947 sídlil ve vile okresní soud, a proto je logické, že do ní přístup nebyl možný.

Velmi děkuji paní Fickové za souhlas se zveřejněním jejích vzpomínek.

Během tvorby knihy se mi totiž nepodařilo objevit nikoho, kdo by ve zlatnické dílně byl dříve než v 50. letech. V tom je tedy vyprávění Jiřiny Fickové zcela ojedinělé a velmi si vážím toho, že se po přečtení knihy ozvala.

Marie Hrynečková

 

Snímky Langerovy továrny s vilou z období kolem roku 1950 pocházejí z archivu Městského muzea Lanškroun.