Dobré odpoledne, je středa 23.1.2019. Dnes má svátek Zdeněk, zítra Milena.

orionLanškrounskou beatovou skupinu Orion, která zářila v 60. a 70. letech minulého století, si dozajista pamatují mnozí Lanškrouňáci. Jejich zřizovatelem byl ZV ROH Tesly a domovskou scénou Společenský dům, kde i zkoušeli. Zpočátku ale sídlili, a občas i vystupovali, v dnes již zbourané Střelnici. Poté přešli do Besedy a nakonec do zmíněného Společenského domu.

Příběh skupiny Orion, stejně jako historii ostatních kapel 60. let, zdokumentoval Pavel Sonda v publikaci Z historie východočeského rocku, vydané v roce 2001. V ní se píše:

 

Už někdy v roce 1963 se u táborových ohňů sešla pětice Rudolf Wolf (baskytara), Ladislav Schlegel, Miroslav Stejskal, Zdeněk Tejkl (všichni kytary) a Antonín Švéda (bicí). Původní repertoár jimi vytvořené skupiny Apači odpovídal místu vzniku – hráli převážně trampské písně.

Když však sestavu přibližně o rok později posílil sólový kytarista Josef Kopecký, začalo se vše měnit. S novým názvem Orion, přišel nový repertoár sestavený z čerstvých hitů natáčených Josefem Kopeckým z vysílání zahraničních rozhlasových stanic a trampskou minulost vytlačil big-beat.

S tím se postupně měnilo i obsazení skupiny. Odešli Švéda a Tejkl, přišel bubeník Jan Schejbal a Jiří Kučera (saxofon a později i varhany). Za čas Wolfa nahradil s baskytarou Josef Bis a nakonec v roce 1966 přišel zpěvák i frontman skupiny Radek Krejčí, který navíc převzal doprovodnou kytaru od Ladislava Schlegela. Ten se potom věnoval pouze zpěvu.

Zpočátku skupině radou a úpravami skladeb vydatně pomáhal „poradce“ pan Vladimír Fiala. Mezi zpěváky se také objevili Miroslav „Icek“ Stejskal, Stanislava Kučerová a krátce i Mojmír Paďour.

Jak už lze vytušit z tohoto výčtu, staly se brzy hlavním poznávacím znamením skupiny Orion kvalitní vícehlasé zpěvy – zejména, když mezi velmi dobré zpěváky bylo možné počítat i většinu instrumentalistů.

Příslušnost ke skupině byla i viditelná. Patřilo k ní na pódiu občasné používání módních tmavých úzkých brýlí i jednotného oblečení, ozdobeného lampasy, lemováním, vyšitým erbem skupiny na levém rukávu nebo nášivkou s názvem skupiny na zadní kapse kalhot.

Repertoár byl prakticky dán orientací na vokální složku. Objevovaly se v něm písně The Beatles, The Beach Boys, The Tremeloes, ale i The Shadows a The Rolling Stones, z tuzemských Olympic, Petr Novák, Miki Volek. To bylo první „slavné“ období lanškrounského Orionu.

To druhé mělo následovat po krátkém „klidovém“ období, vyplněném výměnou rytmiky. Nejdříve, ještě před slovenským turné v roce 1966, odešel ze skupiny bubeník Jan Schejbal… Poté, co se skupinou mihl bubeník Emil Kleinwachter, zasedl za bicí na několik let Alois Vyroubal. Josefa Bise, který na podzim 1967 odešel na vojnu, nahradil s baskytarou student lanškrounské SPŠ elektrotechnické Jiří Springer (původem ze Šumperka, stejně jako Radek Krejčí). V

e stejné době došlo i k dalšímu posílení skupiny. Ze studií v Brně přišel čerstvý inženýr Zdeněk Brýdl. Ten měl sice jakési zkušenosti z brněnské big-beatové scény i hudebně teoretické znalosti, které mu umožnily získat kapelnickou kvalifikaci, v Orionu ale usedl za zvukařský pult a stal se nehrajícím kapelníkem a manažerem…

Úloha uměleckého vedoucího, který měl od počátku rozhodující podíl na konečné podobě interpretovaných písní, zůstala na Josefovi Kopeckém. Období na přelomu let 1967-68 charakterizuje Brýdl lapidárně: „Tehdy jsme to rozjeli. Zkoušelo se třikrát týdně a k tomu ještě byla řada vystoupení.“

Aby dala skupina najevo posun ve svých výkonech, změnila svůj název na NEW ORION WEST COAST. S novým názvem se skupina začala objevovat na festivalech a přehlídkách. Samozřejmě nejdříve na okresních: 1. místo získala v roce 1968 v Letohradu a obhájila ho o rok později v Jablonném nad Orlicí. V krajském měřítku se Orion prosadil zanedlouho. Na I. Východočeském beat salonu v roce 1969 ve velkém sále hradecké Střelnice získala 2. místo a o půlrok později si z pardubického KD Dukla odvezla z I. Beatového festivalu Východočeského kraje dokonce 1. cenu za vokální projev skupiny.

Pardubický festival už ale skupina absolvovala v pozměněném obsazení. Jiřího Kučeru nahradil Pavel Černošek a za Radka Krejčího, kterého po ukončení školy povolala armáda, přišel nový sólový zpěvák a frontman skupiny Zdeněk Velíšek.

Hradecký úspěch navíc skupině pootevřel dveře do nahrávacích studií Československého rozhlasu, kde Orion natočil postupně čtyři písně. Hvězdy Orionu svítily stále jasněji.

V červenci 1970 došlo v obsazení kapely k další změně. Bubeníka Aloise Vyroubala nahradil Lubomír Doležel. Ten se ujal i uvádění skupiny, která si před sebe stavěla stále vyšší cíle. Tím následujícím, a ne právě skromným, bylo absolvování profesionálních zkoušek. K nim se vypravili 22. října 1970 do brněnské pobočky pražské agentury Toncentrum. Jak kolektivní, tak individuální zkoušky dopadly pro členy Orionu nad očekávání dobře, dokonce prý skupina okamžitě dostala nabídku barového angažmá do Karlových Varů. To ovšem Orion odmítl s tím, že i nadále bude vystupovat převážně na tanečních zábavách, případně na koncertech. Totéž kapela slíbila i svým lanškrounským příznivcům, přestože se nebránila ani výjezdům na vzdálenější „štace“, které čas od času zprostředkovala agentura.

(Výňatek z knihy Z historie východočeského rocku, autor Pavel Sonda)

 

 

 

 

Orion s odstupem 50 let

S Josefem Kopeckým, Radkem Krejčím, Zdeňkem Brýdlem a Iljou Michalcem, jsme jednoho březnového podvečera roku 2016 zavzpomínali na éru Orionu. Jaká vlastně byla historie kapely z vašeho pohledu?

Zdeněk Brýdl: Hodně toho bylo řečeno v ukázce z knihy Pavla Sondy, která vznikla po besedě i s námi. Na začátku šedesátých let, když jsme byli hodně mladí, vznikalo živelně hodně skupin. Pár kluků, kteří rádi zpívali a hráli na kytary, vytvořilo skupinu Apači, která ale neměla dlouhého trvání. Nakonec je výrazně posílil Josef Kopecký, který s využitím vícehlasných zpěvů a beatových hitů charakter skupiny změnil. Tak vznikl Orion. Ke konci šedesátých let přišel po studiu Zdeněk, který již předtím s Josefem plánoval růst úrovně skupiny. Před lety získal kapelnické oprávnění, a ujal se proto vedení Orionu. Noví muzikanti nastoupili do automatizace Tesly („Plyšanu“), kde i on pracoval. Nastalo období velké dřiny, ale i „zlatá léta“ Orionu. Vyvrcholením bylo získání profesionální kvalifikace kapely. Všichni se tak stali profesionálními hudebníky, takže byli oprávněni být i kapelníky.

Jak už to ale bývá i u známých a slavných kapel, té únavy (i „ponorkové nemoci“) bylo moc. Přestávalo nás to asi trochu bavit. Pár muzikantů odešlo. I Zdeněk, který začal stavět rodinný dům. Kapelníkem se stal Josef, který přijal skvělého varhaníka Ilju Michalce. Nastala tak třetí éra Orionu, který hrál náročnější muziku. O tom si ale ještě určitě ještě něco povíme.

 

Jak se vám tehdy v kulturáku hrávalo? Jaká tam byla akustika?

Zdeněk Brýdl: Původně hodně špatná. Při zesílení zvuku okamžitě nastala zpětná vazba, reproduktory se rozhoukaly. Když při pozdější rekonstrukci akusticky upravili strop,  bylo to úplně jinde. Akustika pak byla výborná.

 

Kde jste tam měli zázemí?

Josef Kopecký: Pod jevištěm. Tam jsme měli aparaturu, byl to horor. Na jevišti byl poklop a vedly tam schody dolů pod jeviště.

 

Hrávali jste v kulturáku často?

Zdeněk Brýdl: Hrávali jsme tam v neděli na čajích, tenkrát to byla běžná praxe. A to nejen v Československu. V sobotu jsme po večerech hrávali na zábavách. V Lanškrouně i jinde.  Jezdili jsme do Chocně - to bylo vynikající místo, do České Třebové, Vysokého Mýta, Šumperka, Hradce Králové, Rožnova, bylo toho hodně…

 

Měli jste repertoár na vystoupení přesně připravený?

Zdeněk Brýdl: Repertoár jsme měli připravený, dokonce jsme jej museli předkládat Ochrannému svazu autorskému (OSA). Samozřejmě, že jsme největší hity, třeba i na požádání, opakovali. Když lidi „šíleli“ a my jsme věděli, co si přejí, tak jsme jim to zopákli.

 

A opakovat chtěli často?

Radek Krejčí: No, těch hitů bylo. Nalej číši vína.. (pozpěvuje si)

 

To byla převzatá písnička?

Josef Kopecký: To jsme seděli u mě v obýváku, já jsem to z magneťáku pustil, a Zdenek říkal…no, to je teda…

 

Zdeněk Brýdl: No, byl to cajdák nejnižší úrovně, ale byl to tahák pro lidi.

 

Josef Kopecký: A tys mně, Radku, říkal: Hele, já to zkusím... A už tě napadlo „Nalej číši vína“.

 

Radek Krejčí: To se tak líbilo, že nás při zábavě přemluvili, jestli bychom ji nemohli zazpívat pro místní malíře a natěrače. A tak jsme zpívali: Nalej kýbl barvy...

 

Zdeněk Brýdl: Byl to děsnej šlágr. Přesně to samý byla Monia. Já už jsem to nemohl ani slyšet. Ostatní věci byly ale na úrovni, v originálech se hrají v rozhlase dodnes. My jsme měli samozřejmě skoro všechno převzatý, hráli jsme skladby hromady kapel. Měli jsme však ale i pár vlastních věcí. Žádná amatérská kapela ale neměla pochopitelně všechny věci svoje. Všechny hrály převzaté věci. Pepa si vhodné skladby nahrál. Kluky pozval a v obýváku u něho jsme se dohodli, co se bude hrát. Stanovil harmonii (které akordy tam patří) a řeklo se, kdo si vezme který hlas. Tenkrát se muselo prakticky všechno zpívat česky. Naštěstí na to měl Radek velký talent. Když jsme něco chtěli zpívat v originále (například hity od Beatles), pracně jsme je opsali, párkrát nám s nimi pomohl i náš známý angličtinář Ing. Jiří Kohout.

 

Pamatujete si, které písničky jste to tenkrát nahráli pro Československý rozhlas?

Zdeněk Brýdl: Byly to Smutné zvony – text napsal Radek Krejčí a hudbu složil Jiří Springer. Ostatní byly některé převzaté anglické písně, k nimž také napsal české texty Radek. Které to byly, konkrétně si už nevzpomínám. Nahrávali jsme v Brně i v Hradci Králové.

 

Museli jste mít spoustu zážitků. Dáte něco k dobru?

Radek Krejčí: Dokonce jsme hrávali i s jinejma kapelama, třeba v devětašedesátým na Pastvinách se skupinou Viktora Sodomy. Lidi tam seděli na dekách a pili z lahví víno. Najednou se ozvalo: „Gestapo!“ Přijeli tam policajti a už to mydlili pendrekama.

 

Zdeněk Brýdl: Na to si Radku taky dobře vzpomínám. Přestali jsme přitom hrát a já jsem měl strach, abychom taky nějakou pendrekem nechytili. Vzpomínám si taky, když jsme hráli na střídačku s Nonetem v kulturáku na velikonoční zábavě. Když byla půlnoc, kluci vytáhli  pomlázky a už začali holky řezat. Byly tam i Němky, kluci to ale brali šmahem. Němky byly hrozně dotčený a uražený, co si je kluci dovolují mlátit. Naše holky podle zvyku pořádně ječely, byla to jako vždycky sranda.

 

Radek Krejčí: V roce 1969 jsme taky vystupovali v kulturáku s Olympicem a měli jsme obrovský úspěch. Vystupovali jsme před nimi, navalili jsme tam tehdy velký hit Barbaru Annu a lidi nás mohli sežrat. A když po nás přišli Olympici, tak pískali a chtěli, abychom hráli my. To bylo neuvěřitelný!

 

Josef Kopecký: No, Radku, jestli si teď nevymejšlíš! Já si pamatuju, že jsme jednou hráli na rybníku, na prostředku, na voru. Natáhli kabely po vodě a tam jsme brnkali. Nebyl to koncert, jen jsme tak hráli...

 

Radek Krejčí: Tak teď si zase vymejšlíš ty! Pamatuješ, jak jsme hráli na rybníku s Greenhornama a oni tam dostali od místních kluků nakládačku?

 

Zdeněk Brýdl: Chlapi, vraťme se ale honem do reality! Já nezapomenu, jak jsem na festival v Pardubicích vezl aparaturu v trabantu combi. Kytary a bicí jste si nesli, ale auto bylo narvaný těžkými bednami, aparaturou a já měl prsa natlačená na volantu, aby se to všechno vešlo.

 

Josef Kopecký: Zdeněk byl manažer, ten byl při zkouškách u zesilovačů a střídavě i na sále. Když to bylo potřeba hlásil: Kluci, tady to není ono a říkal, co to chce. Někomu se to nelíbilo, ale vždycky jsem ho podpořil. Výsledek pak stál opravdu zato.

 

Zdeněk Brýdl: Jednou přišli do sálu muzikanti z místní skupiny bratrů Smejkalových. Chvíli poslouchali a pak se zeptali: „Jak to kluci děláte, vždyť vám to zní jak z radia?“

 

Radek Krejčí: Zdeněk při studiu v Brně spolupracoval se Synkopami 61 a s jeho příchodem se to všechno zvedlo. Za něho jsme začali na 50 %. Zakrátko jsme na přehrávkách dosáhli 100 %. Přehrávky se musely asi po třech letech opakovat. My jsme si ale vždycky těch 100% udrželi.

Poznámka: Předepsaná odměna muzikantů tehdy byla 8 Kčs za hodinu hraní. Při 100 % kvalifikaci to pak dělalo 16 Kčs.

 

Zdeněk Brýdl: V našem okrese byly tři, maximálně čtyři kapely, které měly sto procentní kvalifikaci. Jedna byla lanškrounský Nonet, druhá Orion a zbytek, to byly asi tak dvě kapely. Když jsme se rozhodli, že zkusíme dosáhnout profesionální kvalifikaci, byli jsme poučeni, že musíme znát i hudební teorii. To je především noty, akordy, slavné skladatele, známá díla, hudební styly, dějiny hudby… Klukům jsem napsal skriptíčka, kde to bylo všechno napsaný. To všecko se pak museli naučit.

 

Ale vy jste si s Nonetem repertoárem nijak nekonkurovali, že ne?

Čtyřhlasé NE! To byla taneční kapela. Nonet byla výborná kapela!!!

 

Někdy kolem roku 1976 přišel do Orionu Ilja Michalec a projev kapely se částečně změnil. Jak?

Josef Kopecký: My jsme do té doby hráli populární melodické písně, často vícehlasé. Pak přišel Ilja, ty vokály už nebyly, protože kluci odešli. Instrumentálně se to povýšilo. Ilja je výbornej tvůrčí klávesista. On tomu dal úplně jiný charakter.

 

Zdeněk Brýdl: Změna spočívala v tom, že Orion byl původně vokální skupina, kde se zpívalo minimálně dvojhlasně a často i trojhlasně. Když Orion vystoupil, tak šli skoro všichni do kolen. Když jsme hráli například v Chocni, tak holky klekaly na parket a se sepnutýma rukama prosili, ať něco zahrajem. Asi to odkoukaly z filmů o Beatles. Byla to sranda, ale dělalo nám to dobře. Úžasný bylo, když kluci bez nástrojů čtyřhlasně anglicky zazpívali Silent night (Tichou noc, svatou noc). Ale bohužel, lidi spíš nejvíc prožívali všelijaký ty nevkusný cajdáky.

 

Jak se nakonec nové zaměření Orionu projevilo?

Ilja Michalec: My jsme cítili, že generaci, která vyrostla na původním Orionu, se naše hraní dvakrát nelíbí. My jsme šli trošku dopředu, malinko jsme přitvrdili, takže jsme přitáhli zase jinou sortu lidí. A příznivci těch vokálů, Monií apod., začali odcházet.

 

Orion, pokud se nemýlím, skončil v roce 1990. Zahráli jste si pak ještě někdy společně?

Zdeněk Brýdl: Po nějakém čase jsme se podle nápadu Josefa sešli v kulturáku. Kluci přijeli, vzali nástroje a okamžitě hráli. Já jsem měl oči na stopkách! Pět roků to neměli v ruce a normálně hráli. To byli a jsou muzikanti od Pánaboha!

Josef Kopecký: Orionem prošlo asi dvacet bubeníků, já nevím kolik kytaristů, baskytaristů, zpěváků, varhaníci asi jenom dva…. Měl jsem takový nápad, kdyby se mě jednou povedlo vytáhnout to nejlepší ze všech, co prošli Orionem! Nedávno ale umřel Pavel Černošek a to byl konec. Ten vokál se rozpadl a už by to pak nešlo. Byl to jen takovej můj sen, člověče.

 

S poděkováním za rozhovor

Marie Hrynečková

 

 

Orion a New Orion West Coast 1964 až 1974:

Rudolf Wolf – baskytara, zpěv

Ladislav Schlegel – kytara, zpěv

Josef Bis – baskytara, zpěv

 

Antonín Švéda - bicí

Viktor Novák - bicí

Jan Schejbal – bicí

Stanislava Kučerová – zpěv 

Jiří Kučera – saxofon, varhany

Miroslav „Icek“ Stejskal – zpěv

Josef Kopecký – sólová kytara, zpěv

Radek Krejčí – kytara, zpěv

Jiří Springer – baskytara, zpěv

Pavel Černošek – kytara, varhany, housle, zpěv

Zdeněk Velíšek – zpěv

Alois Vyroubal – bicí

Alois Filip - bicí

Lubomír Doležel – bicí

Zdeněk Brýdl – kapelník, zvuk

 

 

Po roce 1974:

Josef Kopecký – kapelník, sólová kytara

Ilja Michalec – varhany

Pavel Jányška - bicí

Bohumil Smejkal – bicí

Miloš Krňávek - bicí

Jiří Hájek – basová kytara

Jiří Chládek zvuk

 

 

"Pokud chcete slyšet, jak zněla skupina Orion ve své nejslavnější éře na začátku 70. let, najděte si na YOU-TUBE skupinu TREMELOES a její hity „Here Comes My Baby“, “Suddenly You Love Me”, „Even the Bad Times Are Good“ nebo „Silence is Golden“. Tyto písničky měl ORION ve svém repertoáru a velmi zdařile je interpretoval"– doporučuje tehdejší diskžokej Bohumil Bernášek.

 

Foto:

1 až 11 – archivní fotografie skupiny Orion a New Orion West Coast

12 a 13 – závodní časopis Tesly Lanškroun Svět kolem nás, rok 1969 1

4 a 15 – Mladá fronta Dnes  z 16. 2. 2000

16 až 18 – foto z knihy Pavla Sondy Z historie východočeského rocku

19 a 20 – snímky z března 2016, na foto č. 20 zleva Ilja Michalec, Radek Krejčí, Zdeněk Brýdl a Josef Kopecký

 

 

Všechny díly seriálu najdete na: http://www.lanskrounsko.cz/cz/historie/spolecensky-dum-v-lanskroune