Do budovy Společenského domu se v 50. letech minulého století poté, co byl dobudován sál a při Tesle vznikl závodní klub, soustředila umělecká činnost. Sál byl využíván k divadelním představením, tanečním zábavám a plesům, koncertům a dalším kulturním akcím, o nichž bude řeč v dalších dílech.
Ostatní prostory budovy pak sloužily činnosti kroužků, pořádaly se zde kurzy a odborné i populární besedy.
V Lanškrouně vznikala nová hudební tělesa, v poválečných letech to byl taneční orchestr G-club s dirigentem Jiřím Daníčkem.
Obdobné zaměření měla i taneční skupina Nonet, která vznikla v roce 1959, nejprve vedená Vladimírem Fialou, jehož záhy vystřídal Zdeněk Chládek. Jedním z prvních zpěváků Nonetu byl Jan Sisr.
Na období let 1960 až 1974, které s kapelou prožil, vzpomíná Jan Sisr v následujícím rozhovoru:
K jakému období se váží vaše první vzpomínky na Společenský dům v souvislosti s hudbou?
K roku 1960, kdy jsme chodili do tanečních. Nonet tam už hrál a řídil ho Zdeněk Chládek. Jak jsme tančili a pak povídali, tak kluci, kamarádi Béďa Kalousek, Čenda Kotrba a Ivan Bajnar, mě hecovali: Ty, Honzo, že si s něma nepůjdeš zazpívat? - Za co? - Dáme ti metr piv. Řekl jsem proč ne? A to tenkrát frčela písnička Kos a švec, tak jsem šel a zazpíval jsem ji.
Byl problém, aby vás nechali zpívat?
Vůbec. Řekl jsem: Pane Chládek, já jsem se vsadil, mohl bych si s vámi zazpívat? A on tehdy zrovna neměl zpěváka, tak souhlasil. A Jarda Veselý u piána k tomu nepotřeboval noty, ten to slyšel, tak jsme to šťastně dozpívali do konce.
Zanotoval byste ji?
Jeden kos, to byl kos a ten si pískal....
Tak jsme to odehráli a Zdeněk: Víš co, přijď na zkoušku.
Zaskočila vás ta nabídka?
Ne, mě to bavilo, zpěv mě bavil. A víte co je důležitý? Ten metr piv jsem dodneška nedostal. Celej život jsem vlastně odzpíval a doteď se těším, že to propijem.
Do jaké míry jste se zabýval zpěvem? Studoval jste ho?
Ne, to ne, všechno jsem odposlouchal.
Hrál jste tehdy na nějaký hudební nástroj?
Učil jsem se hrát na housle u doktora Vašury, učil tady na hudebce. Ale doma nás k muzice vedli a zpívali jsme pořád...
Kdo tehdy v Nonetu hrál?
Nonetem prošla strašná spousta lidí. V začátku, ty první tři, čtyři roky to bylo: u piána Jarda Veselý, basu hrál pan Fiala a ten se mnou i nějakou dobu zpíval. Baskytara Lajšek Veselý, Luďěk Plhák, Pravek Vacek, Jarda Minář (autoškola) na saxofony, u trumpet byl Zdeněk Chládek, nějakou dobu i Zdeněk Baborák st. a u bicích samozřejmě Valtr Andrle, v Nonetu hráli taky oba moji brášci Pavel i Franta.
No, a s Luďkem Vejrkem to bylo tak, že jsme jeli na přehrávky a chyběl nám saxofonista. Luděk byl ze Třebové a vím, že ráno, když jsme jeli, Luděk byl ve Třebové na starém náměstí u pomníku. Někde skončil hru, vzal si saxofony a pod tou sochou na nás čekal. Usnul, tak jsme ho vzbudili a jel s námi odehrát přehrávky. Od té doby s náma hrál. To bylo tak v roce šedesát jedna, dva.
Potom přišel Láďa Slavětínský, skončil studia a dostal umístěnku do Pakovky. Samo sebou jsme potřebovali pozoun a Láďa jakoby spad z nebe.
Zpěvačky jste žádné neměly?
Zpěvačky (zamyslí se)... to byla Jarka Schlegelová-Kopecká, Líba Urbanová-Schlegelová, Líba Hynková-Šilarová, to byla v Nonetu kmenová zpěvačka. Líba neměla žádný problém vyzpívat i technický věci. To byla bezvadná zpěvačka. No, a jinak jsme zpívali s Rudou Wolfovým. Ten i když se zakládal Orion, tak zůstal v Nonetu. Muzikantský život prožil v Nonetu... na rozdíl od Pepy Kopeckého, který šel do Orionu a tam se vyžil. A Ruda vzal kytaru a zpívali jsme. Měl takový hlubší hlas, repertoár Petra Spáleného a já spíš ty kantilény.
V Nonetu jste vždycky zpíval, nebo i na něco hrál?
Většinou jsem zpíval. A když bylo třeba, tak na heligon.
Jak byste charakterizoval hudbu Nonetu? Jako typickou taneční?
My jsme měli strašnou výhodu, že jsme mohli hrát široký hudební záběr – populární, jazz, národní písničky, ale taky, pozor, dechovku. Protože já jsem hrál na heligon. Na to jsem se naučil náhodou na vojně. Narukoval jsem do Seredi a tam se dávala dohromady dechovka. Koukal jsem, jak zkoušeli, a kapitán se ptal: Co vy tady děláte? Na co hrajete? Tak si pojďte zahrát. Já řekl, že hraju na housle. No, na housle, to k dechovce nejde, ale támhle je heligon. Tak si ho vemte. Dal mi k tomu prstoklad a za čtrnáct dní přijďte. Tak jsem se to sám naučil.
V Seredi jsem byl asi čtyři měsíce a v lednu se zase zakládala dechová hudba v Bohdanči u Pardubic. A protože to byl technický prapor, bývalí pétépáci, tak vojenští pohlaváři sháněli hudebníky. Tak nás asi pět ze Seredi vzali. Potom jsme jezdili po celé republice. To bylo dobrý.
V Nonetu se mně to hodilo. Tenkrát byly v rádiu a v televizi různé soutěže např. „Písničky na zítra“, „Kdo, s kým, o čem, pro koho“, „Hledáme písničky pro všední den“. To jsme poslouchali, pak jsme to natočili na magneťák a Láďa Slavětínský, Láďa Peichl, nebo Ruda Fluksa to přepsali do not. Samozřejmě to dalo strašnou práci. Ale za týden jsme to už hráli na čajích.
Hráli jste jen české písničky?
Většinou. My jsme měli vždycky dobrou úroveň. Dbalo se, aby kvalita převládala. Museli jsme jezdit na přehrávky a měli jsme vždycky nejvyšší ohodnocení. Každá kapela chtěla předvést to nejlepší, tak si skladby na přehrávky vybírali sami. Dvě nebo tři ale byly povinné, to proto, aby se ukázala úroveň hráčů. Přehrávky měly něco do sebe, dbalo se, aby kapely, které vystupovaly, měly úroveň.
Účinkovali jsme dokonce v televizi. To bylo tak. Jezdili jsme do Boskovic, to byla naše zlatá šňůra. Hráli jsme tam asi dva roky na zábavách, plesech, čajích... a slyšel nás tam někdo z brněnské televize. Domluvili se se Zdenkem, přijela televize a natočili nás.
V Lanškrouně byl Nonet v té době jedinou zavedenou kapelou?
Dá se říct. Později jsme hráli souběžně s Orionem, ale byly to rozdílné žánry. My jsme hráli spíš taneční muziku a Orion big-beat.
Popsal byste atmosféru, která v kapele vládla?
Musím říct, že parta byla výborná. Měli jsme výhodu, že jsme se shodli, že jsme se snesli. Když vypukla ponorková nemoc, tak se to hned vyřešilo. Hecovali jsme jeden druhýho, parta byla dobrá. Podívejte, když byla sezóna, tak jsme hráli pátek, sobotu plesy a v neděli jsme ještě jeli na čaje. Tak to už něco znamená. Chlapi musej vědět, co je čeká. Byli jsme žádaní. Jednu dobu nám Lanškrouňáci nadávali, že jsme pořád po světě a v Lanškrouně hrajeme málo. To jsme třeba odehráli ples a už si nás zamlouvali na příští rok. Jezdili jsme Polička, Litomyšl, Třebová, Ústí, Choceň, Hradec, Boskovice, Brno.
Byli jsme populární kapela. Jezdili jsme i za hranice, třikrát za rok jsme třeba byli v Německu – v Drážďanech, Žitavě, Lipsku, Freibergu, Blankenburku…
Zpívali jste i v Německu česky?
To ano, ale dvě tři lidovky v němčině jsme tam ze slušnosti šupli. Třeba Škoda lásky, to byla hymna, to jsme museli zpívat nevím kolikrát.
Mohl byste vzpomenout nějaký zajímavý zážitek ze zahraničních cest?
Tak třeba jsme hráli v Drážďanech. V podvečer jsme měli volno a tak co udělá muzikant? Správně, jde na pivo. V tomto případě to byla velká pivnice pod radnicí. A když Němci zjistili, že jsme český muzikanti, tak nedali jináče, museli jsme zahrát. Bylo to velký. Ale druhý den jsme náhodou potkali Vaška Leníčka, který tam byl úplně na nás nezávisle a říkal, jak se to Němcům líbilo.
Nebo jsme hráli nějaké fabrice na významných oslavách a tam jsme hráli celý den na parníku a jezdili jsme po Labi. A to víte, hned jsme byli na palubě, hned v podpalubí a hráli jsme na přání oslavenců. Když jsme skončili, Luděk Vejrek se vkradl na kapitánský můstek a ze saxofonu vyloudil přesný hlas palubní sirény. Kapitán se lekl, jestli nebude následovat střelba z Aurory.
Byl mezi vámi někdo v roli, dnes bychom řekli, moderátora?
Uváděli jsme to s Rudou Wolfem sami, dovedete si asi představit na jaké úrovni. Ale už když jsme to uváděli, tak jsme si dělali jeden z druhého srandu. Vystupovali jsme buď jako dvojice, anebo kdo kterou písničku zpíval, tu si i uvedl. Těch blbostí s Rudou jsme se nadělali... předváděli jsme i taneční kreace...
Zažil jste s Nonetem také maškarní plesy?
Samozřejmě. Tady byl vyhlášeným plesem sportovní karneval. To dělal Zdeněk Heinzl. Zapojil do toho volejbalisty, vyzdobili sál v kulturáku, dalo to strašné práce, ale lidi přišli, bylo to nazděný. To bylo strašně populární. Výbornej byl taky rybářskej ples, to měl zase na starosti Láďa Štainc, ta výzdoba byla kouzelná. Láďa třeba udělal jeviště jako parník a my tam byli jako piráti. Já jsem byl jako pirát uvázanej u lodního stožáru. Luděk Vejrek to vzal doslova, přišel ke mně a málem mně ukousl ruku.
Jaké typy akcí, na nichž jste hráli, se odehrávaly v kulturáku?
Čaje, plesy, koncerty, na to se sjížděli lidi ze širokého okolí. Bylo to hodně navštěvovaný. Nástroje jsme si ukládali v kulturáku, postupně na různých místech. Nejdřív pod jevištěm, pak i třeba v takové zvláštní místnosti vedle garáže pro teslácký autobus.
Kde přesně autobus garážoval?
Byla to asi nějaká přístavba za sálem (pozn. red. zřejmě v místech, kde dnes stojí hotel), vjíždělo se tam ze dvora.
Zmínil byste nějaké skladby, které byly s vámi hodně spjaté?
My jsme se vždycky snažili, aby byla úroveň skladeb na té nejvyšší úrovni. Myslím, že by byla škoda vyzvedávat nějaké tituly. Ale takový příklad: Já jsem se náhodou potkal a posléze skamarádil s Adolfem Langerem – hudebním skladatelem, autorem skladby Lehké prsty pro klarinety. A říkal jsem mu, že jezdíme do Německa, máme Lanškrounskou polku a jestli by nám ji nepřebásnil do němčiny. Bez problému a zadarmo!! Mimochodem je to ten pán, který pod pseudonymem Martin Trenk psal německé texty Karlu Gottovi. Tak tu Lanškrounskou polku jsme zpívali Němcům v němčině – měla rytmus a Němci zpívali a řvali. To bylo ono !
Pamatujete si slova Lanškrounské polky?
Ta lanškounská kapela, ta to umí hrát,
a když spustí hezkou polku, už se nechce spát,
láska jako písnička, má svůj tón a rým,
darmo se neříká
lanškrounská muzika
hraje pod horama prim,
darmo se neříká
lanškrounská muzika
hraje pod horama prim.
Láďa Slavětínský vedl kapelu ZVÚ v Hradci Králové, ten tu Lanškrounskou polku rozepsal a já jsem ji s Radkou Duškovou nahrál v rádiu.
V té době neexistovaly kopírky, jak jste rozmnožovaly noty?
Dnes je to nepředstavitelné, ale musely se opisovat. Zdeněk měl spoustu známých, kteří mu nechali noty opsat. To byla strašná práce. Zdeněk pro to hodně obětoval, neměl nic jiného než tu muziku. Všechno jsme hrávali z not. Ale když jsme museli spustit s tím heligonem, tak jsme hrávali z „koule“. To bylo taky bezvadný. Tři melodický nástroje - trumpeta, saxofon, trombón a rytmika piáno, varhany, baskytara, bicí a já jsem si vzal heligon. Bylo nás tak sedm, osm a znělo to úplně dobře. Jako originál malá švitorka. Když jsme se do toho dali, hráli jsme třeba půl hodiny lidovky. A když jsme dohráli, tak jsem odložil heligon a s Rudou jsem to odzpíval. S tubou to bylo zpestření, tu málokdo měl.
Kdo byl tím hlavním motorem kapely?
Celou moji éru, co jsem tam hrál, tj. od šedesátého do sedmdesátého čtvrtého, to byl Zdeněk Chládek. Ten měl takovou kliku. Když mu někdo odpadl nebo nemohl hrát, vždycky věděl kam sáhnout, měl někoho v rezervě. Tak se do Nonetu dostali třeba Pavel Brkl, Pepa Silbrník, Ruda Fluksa, Harry Seidl a další.
Existovali tehdy nějací sponzoři?
My jsme hráli pod Jednotným závodním klubem a se vším se muselo počítat v rozpočtu. Hráli jsme ale na své vlastní nástroje.
Jak se stalo, že jste v Nonetu skončil?
Jak jsem říkal, Zdeněk měl vždycky připraveného nějakého nástupce. Horší ale bylo, když někdo odešel sám. No... a já jsem chodil do školy, dělal jsem si průmyslovku při zaměstnání a měli jsme malou dceru. Cítil jsem, že se mi tříštěj zájmy a že mě Nonet už ani tak nenaplňuje. Tak jsem dodělal sezónu a skončil. Za to, že jsem odešel, mně Zdeněk dva roky neodpověděl na pozdrav. Ale potom jsme si zase dali vztahy do pořádku.
Mohl byste ještě konkrétněji vzpomenout jednotlivé členy Nonetu?
V Nonetu měl každý hráč své místo. O Zdeňkovi Chládkovi jsem už říkal. Když bych začal od Ládi Slavětínského, tak to byl výbornej pozounista, výbornej muzikant, řekl bych, že Láďa byl taková autorita.
Luděk Vejrek obstarával všechny saxofony, co existují. Kdybychom mu dali na pult Rudé právo, tak by z něj klidně hrál taky.
Ruda Fluksa, my jsme mu říkali Píďa, protože jsme už měli Rudu (Wolfa), ten hrál na kytaru, zpíval náročné skladby, byl dobrý technicky, měl svůj styl.
U klavíru se vystřídali Pavel Brkl – profesor na pajdáku v Litomyšli, Vláďa Peichl a Honza Zástěra, na bicí hrál Pepa Silbrník, na baskytaru hrál Lajšek Veselý, potom ho vystřídal Harry Seidl a nakonec benjamínek Milan Roller.
Výčet hráčů Nonetu uzavře Luboš Matějka, výbornej kluk. Staral se nám o aparaturu, a aby to všechno frčelo. V té partě to fungovalo.
A řeknu to ještě takhle. Kapelník dechovky Augustin Vejda, dědeček Josefa Pilného, vždycky říkal: Nezáleží na tom, jak to hraje partě, ale jak to hraje v partě. Takže když je dobrá parta tak je samo sebou i dobrá muzika.
A tak jste tedy s muzikou úplně skončil?
Ale kdepak. Láďa Slavěťák začal dělat dechovku a už jsem v tom lítal zase. Jenže už ne na zábavách, ale na koncertech s různýma dechovkama – např. ústeckou, litomyšlskou, letohradskou, hradeckou, hradeckou muzikou…. A nakonec se mě podařilo sestavit vlastní CD z rozhlasových nahrávek a z veřejných koncertů. Myslím, že se za to nemusím stydět. Zájemci volejte 739066756.
A slovo na závěr…
Přál bych si, aby se při pročítání mého vzpomínání našim ctitelkám a posluchačům zajiskřilo v očích tak, jak se to stalo mně. Vždyť je to teprve cca 45 roků!!
Od podzimu roku 1963 do poloviny roku 1967 vystupovala s Nonetem jako zpěvačka také Libuše Urbanová – Schlegelová, které jsme se zeptali:
Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste zpívala s Nonetem?
Mám krásné vzpomínky, hlavně jsem byla mladá, bezstarostná, chodila jsem do školy a jediná zábava pro mě byl právě Nonet. Perfektní kamarádi. Zpívala jsem s Rudem Wolfovým a s Honzem Sisrovým, bezvadní kluci to byli. Potom byl Honzík na vojně, zpívala jsem s Rudem šlágr jako Motýl, tehdy to zpívala Jana Malknechtová. To byla zpěvačka, která zpívala jen pár roků... a překrásně. A zpíval to s ní ještě Rudolf Jelínek, velice krásný. A veškeré ty šlágry, co zpívala Iveta Simonová s Chladilem, to všechno jsme vyzpívávali. Lidi nás měli hrozně rádi. Tady bývaly kdysi čaje, kde jsme zpívali, tak na ně chodili.
Stane se vám ještě i dnes, že si vás někdo z té doby Nonety pamatuje a zavzpomínáte?
Ano. Jsou to převážně osmdesáti až devadesátiletí lidé, kteří nemůžou zapomenout na Nonet. Měli jsme dokonce i koncert, kam se lidi nevešli a museli jsme to opakovat…, bylo to v bývalé Besedě. Bylo to překrásný. A pak si mě lidi začali hodně uvědomovat. Hlavně, když jsem dělala v Tesle, spousta lidí a všichni jsme se znali. Nádherný plesy, maškarní plesy, čaje... ty později přestaly. Ale veškerý plesy, co byly, nejenom v Lanškrouně, ale v celém okolí, kam jsme jezdili s Nonetem hrát. Moc se nám to líbilo, byla to krásná doba.
S poděkování Janu Sisrovi a Libuši Schlegelové za rozhovor
Marie Hrynečková
Zdroj:
Vlastivěda
Marie Borkovcová: Město Lanškroun a hudba
Předchozí díly:
http://www.lanskrounsko.cz/cz/zpravodaj/4750-serial-o-spolecenskem-dome-prave-zacina-piste-ho-s-nami
http://www.lanskrounsko.cz/cz/zpravodaj/4754-serial-o-spolecenskem-dome-dil-1-langerova-vila
http://www.lanskrounsko.cz/cz/zpravodaj/4844-serial-o-sd-dil4-vila-v-roce-1948-vyhorela
http://www.lanskrounsko.cz/cz/zpravodaj/5044-serial-o-sd-dil-7-ve-vile-byly-jesle
Foto:
1 - Předzvěst Nonetu - kapela, ze které Nonet vzešel. Všechny hráče se nepodařilo indentifikovat. Basa Jindřich Chládek - městský kronikář, trubka Zdeněk Chládek, bicí Petr Poláček, esaltsax bratři Smejkalovi, baryton Pravek Vacek. Diriguje pan Vladimír Fiala.
2 - zleva Ruda Fluksa, Milan Roller, Pepa Bednář, Ruda Wolf, Zdeněk Chládek, Luděk Vejrek, Honza Zástěra, Láďa Slavětínský a Luboš Matějka. Jan Sisr byl v tu dobu na vojně.
3 - Jarda Veselý, Ruda Volf, Valtr Andrle, Pepa Kopecký, Lajšek Veselý, Luděk Vejrek, Zdeněk Chládek a Láďa Slavětínský.
4 – Zdeněk Chládek, Láďa Slavětínský, Luděk Vejrek, Pavel Brkl, Pepa Kopecký, Lajšek Veselý a Valtr Andrle
5 – Luděk Vejrek, Zdeněk Chládek, Láďa Slavětínský, a Valtr Andrle
6 - Líba Urbanová – Schlegelová s Nonetem zpívala v letech 1963 až 1967.
7 - Líba Urbanová, Jan Sisr, brášci Jarda a Lajšek Veselí
8 – Ruda Wolf
9 – Jan Sisr s Nonetem zpíval od roku 1960 do roku 1974
Za zapůjčení fotografií z rodinných archivů děkuji Janu Sisrovi, Libuši Schlegelové, paní Chládkové a Jaroslavě Wolfové.
https://www.lanskrounsko.cz/cz/historie/spolecensky-dum-v-lanskroune/5632-serial-o-sd-dil-8-v-roce-1959-vznikla-tanecni-skupina-nonet#sigProId0e0ab28eda