Příjemnou noc, je pátek 15.11.2019. Dnes má svátek Leopold, zítra Otmar.

190630 cykloCyklistika k Lanškrounu neodmyslitelně patří. Odkdy se ale datují její počátky? O tom jsme si povídali s Jiřím Vodičkou, který cyklistický oddíl v Lanškrouně v roce 1959 zakládal.

Kdy jste vy sám, pane Vodičko, začal s cyklistikou?
Po vyučení elektrikářem jsem se v roce 1958 vrátil do Lanškrouna a začal jezdit na kole. Jednou jsem jel do České Třebové a potkal Pepíka Stejskala, jeho cyklistika taky hrozně bavila. Domluvili jsme se, že v sobotu pojedeme spolu. Hráli jsme si na Závod míru (poprvé se jel v roce 1948), který byl tehdy populární, takže jsme si dali hrozně velkou dardu, dneska až neuvěřitelnou. Sám sobě se divím, jak jsme to mohli přežít. My jsme totiž jezdili téměř pravidelně o víkendu trasu Lanškroun – Hradec Králové – Pardubice – Lanškroun. Tenkrát byl velkou osobností Gustav Adolf Schur zv. Tewe. A na toho jsme si v těch 18ti letech hráli. Dvakrát vyhrál Závod míru a dvakrát byl mistrem světa v silniční cyklistice. A stal se zázrak. Letos jsem ho potkal v Terezíně na Závodě míru juniorů, kam byl pozván jako čestný host. Bylo to nečekané a příjemné setkání. Mám z toho i fotku.

 

Kolik ta vaše trasa La-Hk-Pa-La měřila?
Asi 200 km. A druhý den jsme to jeli obráceně. Pamatuji si, že jsme jednou vzali taky Míru Jiráska jako dorostence. On byl později z lanškrounských cyklistů suverénně nejúspěšnější.

 

Předpokládám, že jste tehdy jezdili na nějaké Esce...
Jo, byla to Eska na pláštích. Až později jsem k tomu přidělal galusky a koupil jiné ráfky.

 

Zdá se, že jste začali brát cyklistiku vážně.
O tom svědčí, že v roce 1959 jsme založili cyklistický oddíl v Lanškrouně a nechali se zaregistrovat.

 

V jakém se jezdilo oblečení?
Dlouho se jezdilo v normálním oblečení, žádné speciální dresy a termo oblečení jako dnes. To vůbec neexistovalo. Jezdili jsme v teplákách a tričku, akorát na závody jsme už používali jiné oblečení. Ve speciálním oblečení se začalo trénovat, řekl bych, až kolem roku 1975. Kluci, co byli ve Středisku vrcholového sportu mládeže, už trénovali v těchto dresech.

 

A na jakých se jezdilo kolech?
My jsme měli Favority. Měli jsme všechno vybavení jako přehazovačky a další doplňky. První láhev nebyla plastová ale hliníková. Dnes všichni jezdí na zahraničních kolech, rámy nejsou kovové ale z kevlaru, což je polykarbonát, umělý materiál. Jsou lehké a velice pevné a vydrží daleko víc jak kovové rámy.

 

Sedla se asi také v průběhu času vyvíjela...
Je to hlavně otázka zvyku. Sedel je celá řada, pořád se vymýšlí něco nového. Kdysi bylo špičkou kožené sedlo, postupně bylo nahrazeno plastovými sedly a ty se jezdí dodneška. Jsou všelijak tvarovaná, ale neskutečně tvrdá. Normální člověk, když na to sedne, tak to bolí. Poslední móda je, že sedadlo je uprostřed jako rozpůlené.

 

Chystali jste se na přelomu 50. a 60. let i závodit?
Přihlásili jsme se na závody do Šumperka (1959), ale tam jsme nestačili. Ten náš tréninkový proces byl špatně vedený. Mrzelo mě to, tak jsem začal přemýšlet. Po vojně jsme zkoušeli závodit. Trochu jsme se zlepšili, ale pak do mě v práci narazil traktor a kvůli úrazu jsem s cyklistikou skončil.
Poté jsem se oženil, bydleli jsme v Opočinku u Pardubic a tam jsem se seznámil s pardubickými cyklisty. Jezdil jsem s nimi na tréninky, a tam byl trenér Zdeněk Rázek, hrozně dobrý chlap. Ten uměl klukům poradit a od něj jsem se hodně naučil z praxe jako trenér. V Přelouči byla taky poměrně silná parta a tam zas byl Miloš Kreibich, ten mě zasvětil do toho, jak organizovat závody.



Takže i když jste už nemohl sám aktivně závodit, uvažoval jste o tom někoho trénovat?
No, zajímal jsem se o to. Že bych to měl přímo v plánu, to snad ani ne. Přišlo to samo.

 

Předpokládám, že později se našla příležitost tyto znalosti uplatnit.
V roce 1965 jsem začal pracovat v České Třebové. Byl tam cyklistický oddíl, kde vyrostl třeba Petr Bucháček. V tom oddíle jsem působil 12 let, předsedou byl Mojmír Stránský*). Jen tak mimochodem Mojmír je autorem tříkolového Velorexu.
Výhodou bylo, že jsme patřili pod Lokomotivu Česká Třebová, takže jsme jezdili na závody zadarmo a později za režijní jízdné. Byli tam i kluci z Lanškrouna, třeba Míla Tichý, Jiří Dvořák, Dolfa Kubeš, Ladislav Hajzler a další. Podmínky pro ně byly tak zajímavé, že tam přešli, byli tam i kluci z Litomyšle, Ústí nad Orlicí, ze Svitav... Na rok jsme třeba sehnali sponzorsky tři a půl tisíce korun a to nám na činnost tehdy stačilo. V roce 1967 jsme dělali společnou fotku a bylo nás na ní přes čtyřicet.

 

Pamatuji si, že jste působil v lanškrounském Středisku vrchového sportu mládeže. Jak k tomu došlo?
Byl jsem oslovený, jestli bych do toho šel a pak nás spojili s Hradcem. Říkali tomu Rudá hvězda Hradec Králové, ale fyzicky jsme byli pořád v České Třebové. Tehdy jsem to už dělal profesionálně.
Členem Střediska vrcholového sportu za Hradec Králové byl také Richard Mráz. Jeho otec Jiří Mráz dělal v Tesle v investicích a měl nápad mít všechno na jednom místě. Když o tom začal vykládat, tak jsem vůbec nevěřil, ale ono se mu to opravdu podařilo. Tesla koupila a upravila budovu č. 43 na ul. Dukelských hrdinů. Bylo to připravené pro 18 sportovců, já jsem tam měl byt. Za mojí éry prošla střediskem víc jak stovka sportovců.

 

V kterém roce SVS-M vzniklo?
Středisko vzniklo v roce 1977 a budova byla dokončena asi v roce 1980. Někdy se říká, že Jiří Mráz založil SVS-M. Tak to úplně nebylo. Jiří Mráz se postaral o budovu a tím se podmínky pro SVS-M velice zlepšily. Objekt plně vyhovoval potřebám, navštěvovali nás naši kolegové z jiných středisek a jen tiše záviděli. Přijeli se podívat i trenéři z NDR. Měli jsme vše pod jednou střechou.

 

Osmdesátá léta byla obdobím, kdy SVS-M v Lanškrouně slavilo největší úspěchy?
Ano. Musel jsem si ještě doplnit vzdělání, absolvoval jsem trenérskou školu na Fakultě tělesné výchovy a sportu. V té době tam shodou okolností chodil třeba i Jan Smolík (vítěz Závodu míru v roce 1964) a další osobnosti, jako třeba Vojtěch Červínek, trenér cyklokrosové reprezentace, Miloš Hrazdíra později trenér brněnské mládeže, Zdeněk Hasman trenér RH Plzeň a další…

 

Kolik vás v SVS-M bylo?
Byli jsme tam dva trenéři, já a Petr Bucháček a asi dva roky tam byl i Mirek Doležal. Hodně nám pomáhal Jiří Dvořák. Měli jsme mechanika a také lékaře. Lékařem byl vždy voják základní služby, který ve středisku sloužil jeden rok. Měli jsme tam pořád 18 sportovců ve věku 15 až 18 let. Potom ti úspěšní přecházeli do Rudé hvězdy Plzeň.

 

Vzpomněl byste jména těch nejúspěšnějších?
Určitě a rád. Richard Mráz, Milan Kohl, Rudolf Bernard, Jaroslav Fidrmuc, Karel Vacek, Jan Faltýnek, Petr Vopálka, Jiří Nádvorník, Miloslav Kejval, Michal Schlegel, Petr Cirkl, Jan Koutský, Tomáš Krč, František Trkal, Milan Culek, Luboš Pekárek, Václav Dlesek, Richard Koberna, Milan Křen, Roman Kreuziger, Radovan Fořt, možná jsem na někoho zapomněl, tomu se omlouvám. Byla to velice silná parta. Ti kluci se potom prezentovali na závodech, na mistrovstvích světa juniorů. Třeba Roman Kreuziger st. byl mistrem světa v cyklokrosu Jejich sportovní výsledky nám v jiných střediscích jen záviděli. Dobré je také, že ze všech vyrostli slušní lidé, kteří se o sebe postarali. Jednou za pět let máme sraz a je to vždy velice pěkné setkání.

 

Dokdy jste fungoval jako profesionální trenér?
Do roku 1993. Potom Policii ČR, která tehdy sídlila za městem v bývalém Státním statku, potřebovali přestěhovat a proto cyklisty zrušili. Dá se říct, že k tomu došlo prakticky ze dne na den administrativním pokynem ministra vnitra. Zkraje nás tam nějakou chvíli ještě v zadní budově nechali. Já jsem nakonec odešel sám, protože jsem dostal nabídku zaměstnání ve škole. Po vystěhování oddíl existoval, někteří kluci pořád jezdili, ale už zde nebylo žádné zázemí. O zbytek se staral s velkou dávkou nadšení a mnoha problémy, které musel překonávat, Petr Bucháček. Pokusil jsem se založit oddíl cyklistiky pro učně oboru opravář kol při škole. To také nevyšlo, učební obor byl ministerstvem školství zrušen dříve, než vznikl oddíl cyklistiky.

 

Žije cyklistika v Lanškrouně ještě i dnes?
Rekreační určitě. Teď je to tak, že si cyklisté v Lanškrouně platí vše sami, chybí zázemí. Letitou tradici v Lanškrouně mají dva cyklistické závody. Na přelomu května a června je to mezinárodní etapový Malý závod míru určený pro starší žáky a kadetky. Příští rok se pojede už 50. ročník. Začátkem srpna se pojede také už 32. ročník etapového závodu juniorů Regionem Orlicka. Těmito dvěma závody prošlo několik pozdějších hvězd světové cyklistiky – například Leopold König, Petr Sagan, René Andrle, Daniel Turek, Michal Schlegel, Zdeněk Mlynář, Pavel Padrnos a další, ten seznam by byl velice dlouhý…

S poděkování Jiřímu Vodičkovi za vzpomínky na cyklistiku v uplynulých 60 letech

Marie Hrynečková


*) Shodou okolností vyšel v těchto dnech o Mojmírovi Stránském dlouhý článek v Orlickém deníku viz. https://automix.denik.cz/magazin/konstrukteri-velorexu-meli-pohnuty-zivot-v-ceske-trebove-jim-zvetsi-muzeum-20190630.html

 

Foto z archivu Jiřího Vodičky:

1 - Jiří Vodička v roce 1958.
2, 3 a 6 - Josef Stejskal.
4 - Hubert Veselý.
5 - Hubert Veselý, Josef Pátek a Josef Stejskal.
7 - Sraz v roce 1958. Zprava Miloslav Jirásek, třetí zprava Josef Stejskal, uprostřed skupiny nejvyšší Jiří Kuběnka.
8 - Registrační průkaz sportovce (něco jako nynější licence). Předkládal se při přihlašování na závod.
9 - Členský průkaz ČSTV člena TJ Lanškroun.
10 až 13 - Sto jarních kilometrů - akce cyklistického oddílu v roce 1959.
14 - Sestra Jiřího Vodičky u jeho kola v roce 1962.
15 a 16 - Cyklistický oddíl v České Třebové, rok 1968.
17 - Jiří Vodička a Gustav Adolf Schur, dvojnásobný vítěz Závodu míru a dvojnásobný mistr světa v silniční cyklistice. Potkali se letos v Terezíně na Závodu míru juniorů.
18 - Současný snímek Jiřího Vodičky, který se cyklistice věnuje dodnes.


 

Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Zaregistrovat a přihlásit se můžete v pravé části stránek.

Komentáře   

+4 #1 David V. 2019-07-01 20:10
Velmi zajímavé téma. Super rozhovor.